Boží lásku hledám marně již několik let... Kde je ten milující objímající Bůh?

Dobrý den,
občas se setkávám s radami odevzdat své trápení Bohu, který je nám nablízku svou láskou, pomocí... Moc by mě zajímalo, jak se to dělá? Jak cítit jeho lásku, když je neviditelný a nepoznatelný...?   Je mi často smutno, někdy sdělitelně, někdy nesdělitelně...ale když je mi smutno, tak tehdy nejvíc mám pocit, že je Bůh daleko předaleko a jsem mu lhostejná. Moc toužím, aby mě v tu chvíli Bůh nějak "objal", přijal, ale ono nic. Prostor mu dávám, jak jen umím. Kde teda je, když má být pořád připravený se s námi setkat? Co dělám špatně? Moc mě zraňují a rozesmutňují takovéhle rady, které mi k tomu mému trápení ještě dávají za vinu, že nedokážu vnímat Boha. Proč Bůh dává svou lásku najevo jenom duchovně pokročilým lidem a na nás obyčejné zapomíná? Někdy mi přijde křesťanství vlastně hrozně depresivní, inzeruje všudypřítomnou a nekonečnou Boží lásku, naláká lidi, a přitom já tu Boží lásku hledám už několik let marně. Víc a víc mi to připadá jen jako prázdná slova....
 

Dobrý den,
duchovně pokročilí lidé, o nichž se zmiňujete, leckdy těch smutků, pochybností a opuštěnosti měli právě víc než ostatní, ale z lásky k  Bohu a v naději na věci budoucí je ochotně snášeli (např. Matka Tereza). My obyčejní věřící potřebujeme mnohem více i nějakou útěchu. Nechme však na Pánu Bohu, kdy nám ji poskytne. Na chvíle, kdy jsme radost z víry prožili, ale nezapomínejme, jsou pro nás důležitými mezníky v životě a předchutí toho, co pro nás Bůh má ještě připravené. Tak jako tomu bylo u apoštolů, když je Ježíš zavedl na horu Proměnění a ukázal se jim ve své slávě. Bylo jim tam dobře a nechtělo se jim zpátky, ale vrátit se bylo nezbytné. Trvalá radost z Boží blízkosti byla v tu chvíli ještě záležitostí budoucnosti.

Svá trápení můžeme prožívat v jakési solidaritě s Ježíšem, který toho hodně vytrpěl pro nás, brát kříž, tak jako ho přijal On.  Je-li řeč o smutku, Pánu Ježíši bylo hodně úzko v Getsemanské zahradě. Proč si ve svém smutku nevzít obzvlášť k srdci jeho výzvu z této epizody: "Zůstaňte zde a bděte se mnou"? Na kříži pak mj. prožil i pocit naprosté opuštěnosti ("Bože můj, proč jsi mě opustil?").

Je-li člověk ochotný prožít svá trápení a svoje smutky v takovéto solidaritě s Pánem Ježíšem, stává se to určitým předpokladem k tomu, aby se ho jindy (ale ne na povel) mohla naopak dotknout i radost z evangelia, jeho příslibů a naděje. 

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry