Sekce: Nedělní liturgie
13. 4. 2003
Květná neděle
<b>Průvod s ratolestmi:
Evangelium
Mk 11,1-10</b>
Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betánii u Olivové hory, poslal Ježíš dva ze svých učedníků napřed a řekl jim: ”Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě neseděl žádný člověk. Odvažte ho a přiveďte. A kdyby se vás někdo zeptal: Co to děláte?, řekněte: Pán ho potřebuje, a hned ho sem zase pošle nazpátek.”
Učedníci odešli a nalezli oslátko uvázané u dveří venku na rozcestí a odvázali ho. Někteří z těch, kteří tam stáli, se jich ptali: ”Co to děláte, že to oslátko odvazujete?“ Odpověděli jim tak, jak to řekl Ježíš, a oni je nechali.
Přivedli oslátko k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnoho lidí prostíralo na cestu pláště, jiní zase větvičky, které nařezali na polích. Ti, kdo šli před ním i za ním, volali: ”Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!“
<b>Mše:</b>
VSTUPNÍ MODLITBA
Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal svého Syna: stal se člověkem, ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže. Dej, ať také my za všech okolností konáme tvou vůli, abychom tvého Syna následovali a měli účast na jeho vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...
1. ČTENÍ
Iz 50,4-7
Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.
ŽALM 22
Odpověď: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, - šklebí rty, pokyvují hlavou: - ”Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, - ať ho zachrání, má-li ho rád!“
Obkličuje mě smečka psů, - tlupa zlosynů mě svírá. - Probodli mi ruce i nohy, - spočítat mohu všechny své kosti.
Dělí se o můj oděv, - losují o můj šat. - Ty však, Hospodine, nestůj daleko, - má sílo, pospěš mi na pomoc!
Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, - uprostřed shromáždění budu tě chválit. - ”Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, - slavte ho všichni z Jakubova potomstva.“
2. ČTENÍ
Flp 2,6-11
Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.
Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
ZPĚV PŘED EVANGELIEM
Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno.
EVANGELIUM
Mk 14,1-15,47
Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.
Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy, a svolali celou četu. Oblékli mu rudý plášť, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat: ”Buď zdráv, židovský králi!“ Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem - otce Alexandrova a Rufova - přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota, což znamená v překladu Lebka.
Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty: losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis ”Židovský král“. Zároveň s ním ukřižovali dva zločince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Tak se splnil výrok Písma: ”Byl počítán mezi zločince.“
Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: ”Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže!“
Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali: ”Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!“ Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni.
Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: ”Eloi, Eloi, lema sabachthani?“ to je v překladu: ”Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: ”Hleďte, volá Eliáše!“ Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít; říkal přitom: ”Počkejte, chceme vidět, zdali ho Eliáš přijde sejmout!“
Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: ”Tento člověk byl opravdu syn Boží!“
(zkrácené)
K ZAMYŠLENÍ
Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma a evangelium o utrpení Páně zvané pašije ukazují dvojí tvář naší křesťanské existence. Jdeme životem s tím, kdo je právem vítán v Jeruzalémě mnohými jako král. A jdeme s ním také křížovou cestou. Hlásíme se k tomu, koho množství lidí odsoudilo a teď čekají na jeho popravu. Pokud vidí křesťan v Ježíši svrchovaného krále, vítěze nad zlem, hříchem a smrtí, má samozřejmě pravdu. Pokud by ale čekal, že ho takto budou vnímat i všichni ostatní, nedočká se. Není snadné uvěřit ve vítěze, který zvítězil smrtí na kříži. Jeho sláva se opravdu nepodobá slávě, jak jí zná a vyznává tento svět.
TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN
Iz 42,1-7
Jan 12,1-11
Komentář: Iz 42,1-7
Nalomenou třtinu nedolomí - to je pro tebe velká naděje! Kdykoli budeš prožívat, že jsi slabou třtinou, neschovávej se před Kristem: on tě nedolomí, nezničí. On přišel zachránit právě to, co je slabé.
Iz 49,1-6
Jan 13,21-33.36-38
Komentář: Iz 49,1-6
Frustrace ze služby, ze snahy žít evangelium: nejsem první, kdo něco takového prožívá. Jak na tyto pocity reaguje Služebník?
Iz 50,4-9a
Mt 26,14-25
Komentář: Iz 50,4-9a
Kráčet s Kristem na Golgotu není snadné. A nemůžeme obstát bez Boží blízkosti: bez jistoty, že on je naší pomocí.
Zelený čtvrtek 17. 4.
Ex 12,1-8.11-14
1 Kor 11,23-26, Jan 13,1-15
Komentář: Ex 12,1-8.11-14
Pascha, velmi starý svátek nomádských pastýřů, nabývá díky exodu nový význam: není slavením přechodu (hebr. pesach znamená přejití) ze zimních pastvin k pastvinám jarním, ale připomínkou Hospodinova přechodu Egyptem, který znamenal vysvobození pro Izraelity (v. 12.13). Pascha už není oslavou znovuzrození přírody, plodnosti země a stád, ale připomínkou ”znovuzrození“ Izraele, jeho přejití z otroctví do svobody.
Velký pátek 18. 4.
Iz 52,13-53,12
Žid 4,14-16; 5,7-9 , Jan 18,1-19,42
Komentář: Iz 52,13-53,12
Vyvrcholením pašijí je Ježíšovo ukřižování a umírání. Jeho zvolání ”žízním“ navazuje na předchozí výrok, že musí vypít kalich, který mu podal Otec (Jan 18,11). Ježíš má na kříži žízeň po naplnění Otcovy vůle. Otcova vůle pak je, aby všichni měli život (Jan 3,16). Jeho žízeň tedy vyjadřuje hlubokou touhu vylévat život na všechny lidi: z jeho probodeného boku vytryskly krev a voda, které symbolizují dar života. Krev označuje, že nám Ježíš svou smrtí daroval svůj život (krev je sídlem života - srov. Gn 9,3-6). Voda je v Janově evangeliu častým symbolem životodárného Ducha: ”Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Jak říká Písmo, proudy vod potečou z jeho nitra“ (Jan 7, 37-39).
Bílá sobota 19. 4. Slavnost Zmrtvýchvstání Páně - vigilie
1. čtení Gn 1,1-2,2
2. čtení Gn 22,1-18
3. čtení Ex 14,15-15,1
4. čtení Iz 54,5-14
5. čtení Iz 55,1-11
6. čtení Bar 3,9-15.32-4,4
7. čtení Ez 36,16-17a.18-28
Epištola Řím 6,3-11, Evangelium Mk 16,1-7
Komentář: Řím 6,3-11
Pavel předkládá paralelu mezi křtem a smrtí Ježíše Krista. Tak jako Kristus plným přijetím našich hříchů i slabostí ”sestupuje“ do hrobu, tak i věřící ”sestupuje“ do křestního pramene, kde odkládá starého člověka. Tak jako Kristus vychází z hrobu s novou a oslavenou lidskou přirozeností, tak i křesťan vystupuje z křestní vody jako nový člověk, proměněný Otcovou slávou. Otec osvobodil člověka od tíhy hříšné minulosti a vložil do něj novou ”životní sílu“ (1 Jan 3,9), která uschopňuje nepodléhat pokušení a hříchu. Křesťan může žít nový život: nežije pro své hříšné a sobecké sklony, ale pro Boha. Tento nový život se plně rozvine přemožením smrti, vzkříšením.
