7. neděle v mezidobí

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Hospodine, důvěřuji v tvé slitování, pro tvou pomoc ať zaplesá mé srdce, zazpívám Hospodinu, který mě zahrnul dobrem.

VSTUPNÍ MODLITBA

Dej nám, prosíme, všemohoucí Bože, abychom vždycky poznávali, co se ti líbí, a slovy i skutky věrně plnili tvou vůli. Skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Vyjití z Babylónu je něco tak nového, že zastiňuje i velký čin exodu z Egypta. Toto vysvobození je náznakem, že Bůh odpouští hřích, který byl právě příčinou babylónské nadvlády.

Iz 43,18-19.21-22.24b-25

Toto praví Hospodin: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Ces-tu vytvořím na stepi a stezky na poušti.
Lid, který jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu.
Ty však jsi mě nevzýval, Jakube, kvůli mně jsi nepracoval, Izraeli, ale unavoval jsi mě svými hříchy, obtěžoval jsi mě svými nepravostmi. A přece já, já to jsem, kdo vymazávám tvé nevěrnosti, kvůli sobě nevzpomínám na tvoje hříchy.“

ŽALM 41

Odpověď: Uzdrav mě, Pane, zhřešil jsem proti tobě.

Blaze tomu, kdo si všímá chudáka a ubožáka, – za to ho vysvobodí Hospodin v nou-zi. – Hospodin ho bude chránit, zachová ho naživu, – učiní ho šťastným na zemi, ne-vydá ho zvůli jeho nepřátel.
Hospodin mu pomůže na bolestném lůžku, – v nemoci z něho sejme veškerou sla-bost. – Volám: Hospodine, smiluj se nade mnou, – uzdrav mě, zhřešil jsem proti to-bě.
Ty mě zachováš bez úhony, – navěky mě postavíš před svou tvář. – Požehnaný Hospodin, Bůh Izraele, – od věků až na věky.

2. ČTENÍ

Pavel se snaží rozptýlit nedorozumění vzniklé mezi ním a Korinťany: Tito ho obviňovali z nestálosti, protože nesplnil svůj původní slib, že by k nim zavítal. Pavel na to odpovídá, že jeho slovo nebylo dvojznačné a nejisté, ale naopak jednoznačné – po vzoru Kristově. I ten byl vždycky jednoznačný a přímý. A skrze Kristovu „přímost“ jsme uschopňováni k jednoznačnému „ano“ vůči Božímu slovu.

2 Kor 1,18-22

(Bratři a sestry!) Bůh je věrný: když k vám mluvíme, neznamená to zároveň „ano“ i „ne“. Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali – já totiž, Silván a Timotej – nebyl zároveň „ano“ i „ne“, u něho je pouze „ano“. Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje „ano“. Proto skrze něho voláme „amen“ k Boží slávě.
Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvě-til nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Pán mě poslal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatcům propuštění. Aleluja.

EVANGELIUM

V tomto úryvku se odehrává zjevení Kristovy moci: nejen skrze slovo, ale i skrze čin dotvrzující slovo. Navíc se Kristus ukazuje také jako ten, který (podobně jako Bůh) čte v lidských srdcích.

Mk 2,1-12

Když se Ježíš po několika dnech vrátil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už nestačilo ani místo přede dveřmi, a on jim hlásal Boží slovo.
Tu k němu přicházeli s jedním ochrnulým, nesli ho čtyři. Pro tolik lidí se s ním nemohli k němu dostat. Proto nad tím místem, kde byl Ježíš, odkryli střechu, udělali otvor a spustili dolů lehátko, na kterém ochrnulý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“
Seděli tam však někteří z učitelů Zákona a ve svém srdci uvažovali: „Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh.“
Ježíš hned svým duchem poznal, že tak u sebe uvažují, a řekl jim: „Proč tak ve svém srdci uvažujete? Co je snadnější? Říci ochrnulému: ‚Odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lehátko a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ – řekl ochrnulému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!“
On vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel, takže všichni žasli, velebili Boha a říkali: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“

K ZAMYŠLENÍ

Velké Boží skutky se většinou neodehrávají před očima světa jako divadlo, po kterém publikum odměňuje herce potleskem a obdivem. Nové Boží věci mají své místo ve všednosti a nenápadnosti, víc ve skrytu, a jen zúčastnění vědí, že Bůh je v nich přítomen. Každá chvíle setkání člověka s Kristem má svou originalitu a je mimořádná. On je stále připraven říci: „Odpouštějí se ti hříchy“. K tomu, aby se uskutečnil zázrak, není třeba mimořádných gest a zvláštních procedur. Všechny skutečnosti, které prožíváme, jsou příležitostí k setkání s ním a z každého takového setkání povstávají nové zázraky. Ve všem, co nám dává, je novost, tvoří to právě a jenom pro nás, což to nepoznáváme?

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

20. 2.

Jak 3,13-18

Mk 9,14-29

Komentář: Jak 3,13-18
Pohled do vlastního srdce není vždy příjemný. Přesto je třeba vědět, co v něm vládne, protože to více či méně ovládá naše jednání.

21. 2.

Jak 4,1-10

Mk 9,30-37

Komentář: Jak 4,1-10
Jak snadno se člověk rozhořčuje nad zlem ve světě! A jak je snadné nevidět, že každé zlo v mezilidských vztazích má kořen v nitru člověka!

22. 2. Svátek Stolce sv. Petra

1 Petr 5,1-4

Mt 16,13-19

Komentář: Mt 16,13-19
Bez Kristovy pomoci by Petr nemohl uskutečnit svůj úkol. To platí i o jeho nástupcích – papežích. Proto je tak důležité o tuto pomoc modlitbou za ně prosit.

23. 2.

Jak 5,1-6

Mk 9,41-50

Komentář: Jak 5,1-6
Máme podobně ostrý smysl pro sociální spravedlnost jako apoštol? A uplatňujeme ji ve svém životě?

24. 2.

Jak 5,9-12

Mk 10,1-12

Komentář: Jak 5,9-12
Zdánlivě jednoduchá věc, nestýskat si na druhé. Ale je to opravdu snadné? A můžeme žít křesťanskou lásku bez trpělivosti s druhými?

25. 2.

Jak 5,13-20

Mk 10,13-16

Komentář: Jak 5,13-20
Tato slova jsou biblickým základem svátosti pomazání nemocných. Chápeme ji skutečně tak? Vidíme v ní prostředek k „pozvednutí nemocného“?