2. 4. 2006

5. neděle postní

Hlavní myšlenky liturgie této neděle se zabývají působivou plností poselství spásy a nasměrováním cesty křesťana. Slyšíme o osvobozující zvěsti velikonočního tajemství. Podle Janova evangelia (Jan 12,20-23) je Ježíš pšeničným zrnem, jež padne do země a odumře, aby přineslo hojný užitek. List Židům vyslovuje stejnou myšlenku ve druhém čtení: „Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.“ (Žid 5,7-9) Dnes by měl každý křesťan modlitbou provázet bezprostřední přípravu dospělých uchazečů o křest, katechumenů, aby se před přijetím iniciačních svátostí dokázali odřeknout zla a otevřeli se Kristu i jeho společenství. Na druhé straně bychom neměli zapomínat na vlastní osobní a také společnou obnovu ve víře a lásce a na vděčnost za naše křesťanské povolání. Plnost poselství spásy může vstoupit jen do otevřeného a připraveného srdce. (srov. Adam, A., Liturgický rok, Vyšehrad 1997, str. 108n)

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Bože, zjednej mi právo a ujmi se mé pře proti bezbožnému lidu, zbav mě člověka lstivého a zločinného! Vždyť ty jsi, Bože, má síla.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tvůj Syn nás tak miloval, že se z lásky vydal na smrt za spásu světa; dej nám svou milost, abychom i my milovali své bratry a zůstávali v tvé lásce. Skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Nová smlouva není vnější, v podobě vnějších příkazů, ale vnitřní, v samotném srdci. Díky tomu člověk nepociťuje příkazy jako něco cizího a vnějšího, ale jako vlastní tíhnutí, která nenutí, ale přitahují a vábí. Rovněž poznání Boha není z doslechu, ale z vlastní zkušenosti – proto není třeba, aby učil bratr bratra. Bůh už není v dálce, mimo člověka, ale v jeho nitru.

Jer 31,31-34

Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem – praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem! Nebude již učit druh druha, bratr bratra: „Poznej Hospodina!“ Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího – praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.

ŽALM 51

Odpověď: Stvoř mi čisté srdce, Bože!

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, – pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. – Úplně ze mě smyj mou vinu – a očisť mě od mého hříchu.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! – Obnov ve mně ducha vytrvalosti. – Neodvrhuj mě od své tváře – a neodnímej mi svého svatého ducha.
Vrať mi radost ze své ochrany – a posilni mou velkodušnost. – Bezbožné budu učit tvým cestám – a hříšníci se budou obracet k tobě.

2. ČTENÍ

Kristus Ježíš, ačkoli to byl Boží Syn, nezískal „lacino“ dar vykoupení pro ty, kdo byli v zajetí hříchu a smrti. Sám Boží Syn vzal na sebe „strach ze smrti, který držel lidi po celý život v otroctví“ (Žid 2, 15). On byl ve všem jako jeho bratři (Žid 2, 17), a tak prožil i úzkost před smrtí. Proto musel v modlitbě zápasit, aby dokázal přijmout utrpení a smrt. On přijal lidství tak skutečně, že zakusil „tíhu“ poslušnosti, a tak se „naučil“ poslušnosti.

Žid 5,7-9

(Bratři a sestry!) Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Kdo mi chce sloužit, ať mě následuje, praví Pán; a kde jsem já, tam bude i můj služebník.

EVANGELIUM

Ježíš nepřímo odpovídá na žádost poutníků: teprve jeho vyvýšení jim umožní, aby doopravdy přišli k němu a uviděli jeho tvář, tvář oslavenou. Díky této smrti, která navenek vypadá jako ztráta všech vztahů a života vůbec, on naopak získá „hojný užitek“: oslavení. Vypuzení „vládce tohoto světa“ znamená osvobození pro lidi, kteří tak mohou přijít k Ježíšovi. V největší osamocenosti kříže Ježíš přitahuje všechny lidi k sobě!

Jan 12,20-33

Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl:
„Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.
Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“
Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl.“ Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny (lidi) k sobě.“
Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

K ZAMYŠLENÍ

Kristovy Velikonoce obnovily hříchem zničený most komunikace mezi Bohem a člověkem. Jsou Novou smlouvou, která není potvrzována nedokonalými oběťmi zvířat, nýbrž prolitím Kristovy krve. I když je to zvláštní, stojí na jedné straně tohoto mostu oběť a smrt Božího Syna, ono zničení jako důsledek hříchu. Kristem jsme zváni k nastoupení stejné cesty, kterou prošel on, cesty vedoucí od smrti k životu. Náš směr je totiž opačný, vede od života ke smrti. Ježíšova Nová smlouva zní: „Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.“ (podle Jr 31,31-34). Budeme mít odvahu a sílu ke změně směru, k přehodnocení našeho přesvědčení a k přijetí odpuštění namísto obětí?

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

3. 4.

Dan 13,1-9.15-17.19-30.33-62

Jan 8,1-11

Komentář: Jan 8,1-11
Odsoudit hřích a neodsoudit člověka – to je něco, čemu se musí křesťan od Ježíše stále učit. Může mu k tomu pomoct vědomí, že se nevinný Ježíš dal odsoudit za všechny hříšníky.

4. 4.

Nm 21,4-9

Jan 8,21-30

Komentář: Jan 8,21-30
Ani ti, kdo se s Ježíšem stýkali, nenacházeli snadno odpověď na otázku, kdo Ježíš je. Všechna možná měřítka tohoto světa a životní zkušenosti nemohou nahradit poznání, které se rodí v prostoru víry člověka v Boží slovo.

5. 4.

Dan 3,14-20.91-92.95

Jan 8,31-42

Komentář: Jan 8,31-42
Není důležité, co řekne člověk sám o sobě, ale jaká je jeho pozice před Bohem. Pokud se odvolává jen na své vlastní mínění, může zůstávat v podobném omylu, jako někteří Ježíšovi současníci.

6. 4.

Gn 17,3-9

Jan 8,51-59

Komentář: Jan 8,51-59
Bylo a je pro mnohé nesnadné uvěřit, že Ježíšovo slovo, přijaté s vírou, může převádět přes hranici smrti do plného života u Boha. Něco takového opravdu nelze dokázat vlastními silami. Ale Ježíš nemluví jen o tom, co můžeme dělat sami, z vlastních sil.

7. 4.

Jer 20,10-13

Jan 10,31-42

Komentář: Jan 10,31-42
Nechávat se Bohem překvapit, měnit vlastní názory a postoje podle něho, to bylo a je pro řadu lidí velmi obtížné. Ale Bohu nelze dávat žádná omezení – o tom se měli přesvědčit už Ježíšovi současníci.

8. 4.

Ez 37,21-28

Jan 11,45-56

Komentář: Jan 11,45-56
Je možné, aby čisté dobro, které přicházelo v Ježíšově osobě, bylo tak pronásledováno? Dějiny nás utvrzují v přesvědčení, že to možné je. Ale evangelia ukazují, že poslední slovo má Bůh, když po zdánlivém vítězství zla Ježíš vstává z mrtvých.