4. neděle postní

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys poslal na svět svého Syna a jeho prostřednictvím uskutečňuješ naše vykoupení; oživ víru svého lidu, abychom se s oddanou zbožností připravovali na velikonoční svátky. Prosíme o to skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Tento stručný souhrn dějin Izraele vystihuje dva konstantní prvky: lidskou nevěrnost vůči Bohu a Boží zájem o člověka. Jako protiklad hříchu se objevuje Boží milosrdenství a jeho sestupování k člověku. Bůh nechává znít své slovo napomenutí skrze proroky, ale i skrze bolestnou událost zničení chrámu a měst. I to je výrazem Božího milosrdenství, které chce takto přivést člověka k uznání jeho nevěrnosti a k obrácení.

2 Kron 36,14-16.19-23

Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku.

Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.

V prvém roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním. Ať jde do Jeruzaléma!

ŽALM 137

Odpověď: Vyslyš nás, Pane, a vysvoboď nás!

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, - když jsme vzpomínali na Sión. - Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.

Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, - kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: - ”Zpívejte nám ze siónských písní!”

Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň - v cizí zemi? - Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, - ať mi zchromne pravice!

Ať se mi přilepí jazyk k patru, - když na tebe nevzpomenu, - když nedám přednost Jeruzalému - před každou svou radostí.

2. ČTENÍ

Pavel naléhavě zdůrazňuje ”zdarmadanost” nového života: ”Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velkou láskou…, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě..., tím chtěl ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám..., té záchrany docházíte z Boží dobroty, je to Boží dar”. Dokonce i dobré skutky jsou Božím dílem, které Bůh předem připravil!

Ef 2,4-10

Bratři! Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.

Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvoření v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna; každý, kdo v něho věří, má věčný život.

EVANGELIUM

Boží láska k člověku vyvrcholila v daru jediného Božího Syna; víra v něho je pak již teď vstupem do věčného života. ”Kdo věří v Syna, má život věčný”, a proto ”není souzen”. Takový člověk se totiž otevřel k přijetí Božího života: přešel ze smrti do života - nestojí už proti Bohu, ale v Bohu. Je-li někdo přesto odsouzen, tj. definitivně vyloučen z věčného života, je to následek jeho vlastního rozhodnutí.

Jan 3,14-21

Ježíš řekl Nikodémovi: ”Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.

Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.”

K ZAMYŠLENÍ

Někteří lidé si ještě vzpomínají na barvitá kázání o pekle, kterým jim bylo vyhrožováno, a trochu se jim po nich stýská. Jiní se domnívají, že nejen kázání o pekle, ale peklo samo patří k překonaným skutečnostem minulosti. Apoštol Pavel ale nijak nezakrývá, že přimknutí se ke Kristu znamená pro člověka záchranu od zkázy, do které by se propadl. Jenže peklem a strachem křesťany k dobrému životu nevybízí. Naopak, ukazuje neuvěřitelně skvělou perspektivu: s Kristem obdrželi nový život, s Kristem obdrželi ”své místo v nebi”. To všechno jsou důvody k vděčnosti a věrnosti. Neví-li totiž křesťan, že je Bohem v přijetí Ježíše Krista nesmírně štědře obdarován životem, který je silnější než smrt a nechápe-li sebe sama jako ”občana nebes”, bude jen těžko s ochotou přijímat nároky, které na něj život z víry klade. A žít křesťanský život z donucení nebo ze strachu, bez vědomí, že je to život v darovaném bohatství, by bylo opravdu krušné.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

Iz 65,17-21

Jan 4,43-54

Komentář: Iz 65,17-21
Kde působí Bůh, tam vzniká něco nového. Největší ”novost” přišla Kristovým vzkříšením: k obnovenému přijetí tohoto divu nás přivádí i postní období. Směřuji doopravdy k velikonocům?

Ez 47,1-9.12

Jan 5,1-3a.5-16

Komentář: Ez 47,1-9.12
Voda je v Bibli symbolem života: to názorně ukazuje i Ezechielova vize, která se naplnila v Ježíši. On má pro nás vodu života, která uzdravuje, oživuje, zavlažuje. Tou vodou je jeho slovo, jeho Duch. Toužím po ní?

Iz 49,8-15

Jan 5,17-30

Komentář: Iz 49,8-15
Bůh otevírá cestu tam, kde není cesty. S touto jistotou mu mohu předložit ”bezvýchodné situace” - a na něm ponechat, jak vyklestí cestu.

Ex 32,7-14

Jan 5,31-47

Komentář: Ex 32,7-14
Tento vzácný čas nás nesmí uzavřít do intimistického zahledění do svých nedostatků: má nás otevřít i pro druhé, pro církev. A Mojžíš je nám vzorem, jak nebýt lhostejný vůči bratřím a sestrám.

Mdr 2,1a.12-22

Jan 7,1-2.10.25-30

Komentář: Mdr 2,1a.12-22
Prožít pravdivě postní dobu znamená také mít odvahu přijmout Kristův úděl: být ”trnem v oku” druhým, být kritizován, nepřijatý, osočovaný. A to ne kvůli vlastním chybám (či paličatosti), ale kvůli věrnosti evangeliu.

Jer 11,18-20

Jan 7,40-53

Komentář: Jer 11,18-20
Prorok prožívá bolestné chvíle, o to těžší, že právě jeho nejbližší mu ukládají o život. A jeho řešení je prosté: svěřuje Hospodinu svoji ”při”. A v tom ho mohu následovat také já.