2. neděle velikonoční

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Jako novorozené děti žádejte duchovní, nefalšované mléko (Božího slova), abyste jím rostli ke spáse, aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, ty o velikonocích vždy znovu oživuješ víru svého lidu; prosíme tě: opatruj a upevňuj v nás, cos nám daroval, ať všichni stále hlouběji chápeme, co to pro nás znamená, že jsme byli obmyti křtem, znovuzrozeni z Ducha a vykoupeni krví tvého Syna. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…

1. ČTENÍ

Prvotní jeruzalémská církev měla „jedno srdce a jednu duši“. Tato jednota je uskutečněním Ježíšovy „velekněžské modlitby“: „ať jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal“ (J 17,23). Je důležité si všimnout, že zmínka o jednotě věřících následuje po zprávě o přijetí Ducha svatého (Sk 2,1-4.41; Sk 4,31-32). Duch svatý je tou „slávou“, která spojuje věřící: „slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno“ (J 17,22). Tato sláva pak může prýštit na okolní svět skrze působivé hlásání o zmrtvýchvstání (v. 33) a mocné skutky (Sk 5,12).

SK 4,32-35

Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost.

A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

ŽALM 118

Odpověď: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řekne dům Árónův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“

Hospodinova pravice mocně zasáhla, – Hospodinova pravice mě pozvedla. – Nezemřu, ale budu žít – a vypravovat o Hospodinových činech. – Hospodin mě sice těžce ztrestal, – nevydal mě však smrti.

Kámen, který stavitelé zavrhli, – stal se kvádrem nárožním. – Hospodinovým řízením se tak stalo, – je to podivuhodné v našich očích. – Toto je den, který učinil Hospodin, – jásejme a radujme se z něho!

2. ČTENÍ

Láska, o které hovoří Janův list, není citem, ale životním stylem a životní silou. Tato láska vytváří společenství nejen s Bohem, ale také s bratřími a sestrami. Znakem pravého společenství s Bohem je zachovávání jeho přikázání (v. 3). Jeho přikázání jsou břemenem pro toho, kdo prožívá svůj život s Bohem jako „otrockou povinnost“, a ne jako vztah lásky k Otci. Pro toho, kdo miluje, nejsou Boží přikázání těžká. Takový člověk skrze víru dostal od samotného Boha sílu lásky, sílu k plnění přikázání. Tato víra otevírá přístup k Boží moci, která člověka uschopňuje k novému životnímu stylu odlišnému od postoje „světa“, jenž je uzavřený vůči Synu Božímu, a tím také vůči pravé lásce (v. 4.5).

1 Jan 5,1-6

Milovaní! Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.

Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?

Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Protože jsi mě uviděl, Tomáši, uvěřil jsi, praví Pán; blahoslavení, kdo neviděli, a uvěřili. Aleluja.

EVANGELIUM

Evangelní perikopa obsahuje dvě zjevení Vzkříšeného: „prvního dne v týdnu“ jedenácti učedníkům bez Tomáše (viz evangelium neděle Seslání Ducha sv.) a týden nato Tomášovi spolu s ostatními učedníky. Na Tomášovi je nápadné, že nepřijímá zvěst ostatních apoštolů a klade si podmínky pro „uvěření“. Ježíš však zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází. Proto poskytuje Tomášovi znamení, které ho přivádí k vyznání víry (J 4,48) a ke klanění (J 5,23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (J 1,1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Oz 2,25; 1Kor 12,3).

Jan 20,19-31

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.

Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“

On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“

Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“

Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“

Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“

Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

K ZAMYŠLENÍ

Dar pokoje, dar odpuštění, dar víry! To jsou Boží dary,které nesou křesťanský život. A v životě mnoha svědků víry – od římských mučedníků prvních staletí života církve až po svědky víry z komunistických koncentračních táborů a věznic – je dokazováno, že tyto Boží skutečnosti, člověku svěřené, obstojí i v těch nejtvrdších zkouškách života. Každé odpuštění od Boha , které jsme ve svém ži-

votě zažili, každý dar skutečného hlubokého pokoje, který obstojí i v neklidu a v nepřátelském prostředí, je vždy chvílí setkání se vzkříšeným Ježíšem. Není nám dnes dáváno Ježíšem o nic méně, než apoštolům, kteří se s ním po jeho smrti setkávali. Snad je to jen méně nápadné, ale zato dvěma tisíciletími vyzkoušené. Evangelium říká, že víra velká jako hořčičné zrno, má sílu přenést horu. Tou může být naše skepse, strach neb špatné životní zkušenosti. Proto prosba o víru a o dar Ducha, se kterou se na vzkříšeného Ježíše obrátíme, je jistě namístě.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

28. 4.

Sk 4,23-31

Jan 3,1-8

Komentář: Jan 3,1-8
A co tak přijít ke Kristu jako Nikodém (postavit se v modlitbě před něj) a říct mu (jako Nikodém): „Ježíši, vím, že jsi Učitel, vím, že jsi můj rádce, ten, který mě vede a radí mi, když jsem bezradný…“. A sám můžeš pokračovat v takové modlitbě.

29. 4.

1 Jan 1,5-2,2

Mt 11,25-30

Komentář: 1 Jan 1,5-2,2
Velkým darem Velikonoc je odpuštění: a takový dar můžeme využívat „bez omezení“, pokud jsme ochotni vyznat a odevzdat svůj hřích. Cesta ke smíření je otevřena…

30. 4.

Sk 5,17-26

Jan 3,16-21

Komentář: Jan 3,16-21
Bůh si mě tolik zamiloval… nerozechvěje se mé srdce při těchto slovech?

1. 5.

Sk 5,27-33

Jan 3,31-36

Komentář: Jan 3,31-36
Víra je velmi vzácný dar: přináší totiž život, přetékající božský život. Víra je takovým záchranným lanem, kterým jsme vytahováni z propasti smrti do bezpečného útočiště. Používáš toto lano?

2. 5.

Sk 5,34-42

Jan 6,1-15

Komentář: Jan 6,1-15
Ježíš rozmnožuje to málo, co mu chudý mládenec dal k dispozici. A se stejnou strategií koná zázrak rozmnožení i dnes: používá to málo, co mu dáváme k dispozici. Jsi k tomu ochotný?

3. 5. Svátek sv. Filipa a Jakuba

1 Kor 15,1-8

Jan 14,6-14

Komentář: 1 Kor 15,1-8
Apoštol předal… církev předala a předává… přijal jsem to? Nejen rozumem, ale i „srdcem“? Nejen jako „objektivní událost“, ale jako dar pro mě?