Velikonoce jsou svým původem svátkem jara. Již ale Židé dali kananejskému pohanskému svátku jara zcela nový význam svátkem Paschy. Křesťané pak rozpoznali v tajemství Velikonoc opravdové jaro: život je silnější než smrt. Strnulost hrobu je proměněna v kvetoucí zahradu. Pouta, která brání našemu životu, se rozvazují. Skrze vzkříšení objevujeme ve svém těle a v duši nový život.

Mnozí raději zůstávají
ležet v hrobě

Kristovo vzkříšení nebylo ojedinělou událostí. Ve víře v Ježíšovo vzkříšení můžeme zakoušet vzkříšení i my sami na sobě a navíc můžeme k životu probouzet i druhé.

Mnozí ale přesto zůstávají raději ležet v hrobu svého strachu a rezignace, svých zklamání a zranění. Zařídili se v hrobce, protože mají strach ze života.

Zpívejme Aleluja,
i když jsme plni starostí

Od počátků církve byly Velikonoce hlavním a ústředním svátkem církevního roku. Po celých 50 dní slavili křesťané vzkříšení Pána, radovali se z toho, že láska zvítězila nad smrtí, a že skrze vzkříšení již máme podíl na naplněném životě Ježíše Krista. Výrazem této velikonoční radosti se staly rozmanité zpěvy Aleluja...

„Zpívejme Aleluja zde na zemi,
kde jsme ještě plni starostí,
abychom je jednou mohli zpívat ´tam´ v jistotě...
Zpívejme Aleluja dnes ne proto,
abychom se radovali z klidu,
ale abychom našli útěchu v trápení.
Tak jako zpívali poutníci:
Zpívej, ale kráčej dál!
Zpěvem se těš v nouzi, nebuď rozmrzelý!
Zpívej a kráčej dál“! (Sv. Augustin)

Haleluja! Spasení, sláva i moc patří našemu Bohu! (Zj 19,1)

Zpracováno podle knížky Anselma Grüna:
Tajemství velikonoční radosti,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.