18. 3. 2007

4. neděle postní - Cyklus C

V hledání celkového smyslu postní doby nám mohou pomoci slova první postní preface, která nám před oči výrazně staví vlastní cíl této přípravné doby na Velikonoce a motivuje úsilí postních týdnů pohledem na velikonoční události. Říká: ”Neboť ty nám vždy znovu dáváš milost pokání, ty chceš, abychom se připravovali v zbožnosti a horlivé lásce na slavnost velikonočních tajemství. V nich jsme dostali počátek tvého života, v nich rosteme k plnosti tvého synovství skrze našeho Pána Ježíše Krista.” (A. Adam, Liturgický rok, Vyšehrad 1998, str. 99). Moc Božího odpuštění chceme spolu s těmi, kteří se jako katechumeni připravují na přijetí iniciačních svátosti církve (křtu, biřmování a eucharistie), znovu zakusit i my, už pokřtění. O obrácení i o otcovském odpuštění dnes v liturgii uslyšíme. Odřeknutí se hříchu a zla i upřímné vyznání víry nás spolehlivě povede k plodu Kristova velikonočního tajemství.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys poslal na svět svého Syna a jeho prostřednictvím uskutečňuješ naše vykoupení; oživ víru svého lidu, abychom se s oddanou zbožností připravovali na velikonoční svátky. Prosíme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Dnešní text připomíná slavení prvních Velikonoc v zaslíbené zemi. Ty jsou oslavou dovršeného přechodu z otroctví do svobody, z bídy do blahobytu. Proto Hospodin prohlašuje: ”Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu” (v. 9a). Bůh sám ”smazal” temnou minulost Izraele se všemi jeho stíny. Izrael může nyní začít novou epochu, ”nový věk”. Nastává doba naplnění příslibu daného Abrámovi: dar země. Synové Izraele mohou jíst z výnosu kanaánské země, a proto Bůh už neposkytuje manu, pokrm putování pouští. Mana je předobrazem eucharistie, která je pokrmem lidu na cestě. Také eucharistie jednou ”ustane”: až přijmeme zaslíbené dědictví v den Ježíšova slavného příchodu (1 Kor 11, 26).

Joz 5,9a.10-12

Hospodin pravil Jozuovi: ”Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.”
Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili Velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po Velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna.
Téhož dne přestala padat mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán.

ŽALM 34

Odpověď: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, – vždy bude v mých ústech jeho chvála. – V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, – ať to slyší pokorní a radují se.
Velebte se mnou Hospodina, – oslavujme spolu jeho jméno! – Hledal jsem Hospodina a vyslyšel mě, – vysvobodil mě ze všech mých obav.
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, – vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. – Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel, – pomohl mu ve všech jeho strastech.

2. ČTENÍ

”Slovem smíření” Bůh vytvořil pro člověka novou situaci: zrušil nepřátelství a přitáhl člověka k sobě, do své blízkosti. Tato Boží blízkost proměňuje ”hříšníka” v nového člověka. Tímto jednorázovým znovuzrozením však dílo ”nového stvoření” neskončilo, nýbrž stále probíhá až do dne jeho plného dovršení. Nové stvoření přechází tedy v nové tvoření. Toto dílo se uskutečňuje skrze ”slovo smíření”, jež je slovem obdařeným tvůrčí mocí podobně jako Boží slovo vyslovené při stvoření světa. ”Slovo smíření” stále zní z úst Kristových vyslanců, kteří vždy nově hlásají Boží skutky, jež otevírají lidem nové možnosti, nové perspektivy.

2 Kor 5,17-21

(Bratři a sestry!) Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh.
Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě.

EVANGELIUM

Otázka vzniklá v souvislosti s hostinou u celníka Matouše (Lk 5,29n.) se vrací s novou závažností. Farizeové nově vytýkají Ježíšovi, že přijímá hříšníky a jí s nimi (Lk 15,2). Ježíš odpovídá třemi podobenstvími ”o ztracených” (ovečka, svatební peníz, dva synové, Lk 15). Dvojpodobenství o ztracených synech se často nazývá podobenstvím ”o milosrdném Otci”. Hlavní postavou je zde totiž Bůh Otec, který vrací synovi čest, chystá hostinu a jemně domlouvá závidícímu (a proto snad ještě více ztracenému) bratrovi. Otcova odpověď na odmítnutí a tvrdost srdce není odsouzení, ale milosrdenství. A živým obrazem Otce je Ježíš.

LK 15,1-3.11-32

K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: ”Přijímá hříšníky a jí s nimi!”
Pověděl jim tedy toto podobenství: ”Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil.
Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával.
Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci.
Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘
Ale otec nařídil služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit.
Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘
Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘”

K ZAMYŠLENÍ

Pokud se stejně jako marnotratný syn v dnešním evangeliu pravdivě podíváme na sebe samotné a uznáme se za hříšníky, znamená to zároveň, že jsme si ve stejnou chvíli už uvědomili své neopakovatelné místo dětí v Otcově domě a že víme o jeho ochotě přijmout nás. Uznání vlastní hříšnosti vypovídá o tom, že jsme pochopili velké Boží milosrdenství. Pravdivý pohled na naši slabost a lidství je zároveň pohledem na nekonečný obzor odpouštějící Boží lásky. V obrácení a zpytování svědomí vidíme svou minulost: náš hřích. A Bůh nám ve stejnou chvíli otevírá budoucnost svého společenství, ukazuje nám sám sebe. Usmíření člověka s Bohem, to je pravá budoucnost nového stvoření, nás samotných, je to Boží i naše radost a svátek.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

19. 3. Slavnost svatého Josefa

Řím 4,13.16-18.22

Mt 1,16.18-21.24a

Komentář: Mt 1,16.18-21.24a
Josefova poslušnost vůči Božímu slovu a jeho věrnost vůči danému poslání je pro mě výzvou. Výzvou k následování. Co konkrétně pro mne znamená být poslušný(á) vůči Božímu slovu a věrný(á) jeho poslání?

20. 3.

Ez 47,1-9.12

Jan 5,1-3a.5-16

Komentář: Ez 47,1-9.12
Zakořenit u Hospodinových vod (= u něj čerpat svoji sílu) – to je cesta, která vede k růstu, k proměně, k oživení a k nesení ovoce. Mám ve svém životě dostatečný prostor pro toto čerpání? Mohu čerpat právě teď!

21. 3.

Iz 49,8-15

Jan 5,17-30

Komentář: Iz 49,8-15
Vyslyšel jsem Tě, … chránil jsem Tě, … udělám cesty.” Na Boha se opravdu mohu spolehnout – odpovídá tomu mé jednání? Spoléhám se pouze na něj?

22. 3.

Ex 32,7-14

Jan 5,31-47

Komentář: Ex 32,7-14
Mojžíš je zde ukázaný jako ten, kdo se přimlouvá za svůj lid – za koho se dnes mohu přimlouvat já? Koho mi Pán dává na mysl?

23. 3.

Mdr 2,1a.12-22

Jan 7,1-2.10.25-30

Komentář: Mdr 2,1a.12-22
Text, který automaticky (a právem) vztahujeme na Krista, mluví obecně o utrpení člověka a o Boží pomoci, která je blízko. I pro mne. V čem potřebuji já Boží pomoc? Mohu o ni teď prosit.

24. 3.

Jer 11,18-20

Jan 7,40-53

Komentář: Jer 11,18-20
Prorok Jeremiáš naslouchá svému Pánu, nechává se jím poučit a vést navzdory protivenství svých nepřátel. Odplatu pak nechává na Něm. Tak jako on dnes naslouchej svému Pánu. O čem tě chce poučit?