Sekce: Nedělní liturgie
13. 9. 2020
24. neděle v mezidobí - Cyklus A
VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA
Pane, uděl pokoj těm, kdo v tebe doufají, aby se ukázalo, že tvoji proroci jsou věrohodní. Vyslyš prosby svého lidu.
VSTUPNÍ MODLITBA
Bože, tys všechno stvořil a všechno řídíš; ujmi se nás, ať poznáme tvou moc a dobrotu, a dej nám sílu, abychom ti mohli sloužit nerozděleným srdcem. Prosíme o to skrze tvého Syna…
1. ČTENÍ
Kniha Sirachovcova je jednou z nejmladších ve Starém zákoně. Autor se snaží přemýšlivého čtenáře poučit, ale i přivést k logickým závěrům, často literární formou přísloví. I když je v některých místech úvaha o pravidlech života zjednodušující, najdeme zde důležité důrazy. Náš text nás přivedl k místu, kde se mluví o odpuštění.
Sir 27,33 – 28,9
Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci.
Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti.
Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit.
Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy?
Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!
ŽALM 103
Také žalm zdůrazňuje odpuštění. A to nejen naše, ale především odpuštění Bohem. To je důvodem veliké radosti!
Odpověď: Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý.
Veleb, duše má, Hospodina, – vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! – Veleb, duše má, Hospodina – a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
On odpouští všechny tvé viny, – on léčí všechny tvé neduhy. – On vykupuje tvůj život ze záhuby, – on tě věnčí láskou a slitováním.
Nechce se přít ustavičně – ani se hněvat navěky. – Nejedná s námi podle našich hříchů – ani podle našich vin nám neodplácí.
Jak vysoko je nebe nad zemí, – tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. – Jak vzdálen je východ od západu, – tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
2. ČTENÍ
Po teoretickém výkladu začal svatý Pavel poučovat čtenáře v praktických otázkách běžného života. Jedním z problémů komunity byla hádka o možnost jíst maso obětované modlám. Úzkostlivější bratři tím byli pohoršeni. Pavel dává řešení: „Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu“ (Řím 14,6) a na to navazujeme.
Řím 14,7-9
Bratři! Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme--li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.
ZPĚV PŘED EVANGELIEM
Aleluja. Nové přikázání vám dávám, praví Pán, milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Aleluja.
EVANGELIUM
Čteme závěrečnou část čtvrté velké Ježíšovy řeči věnované životu ve společenství (církve). Číslovka sedm je narážkou na Boží milosrdenství v příběhu Kaina (Gn 4,24). Ježíšova odpověď „77krát“ lze přeložit také jako násobek 70 x 7, tedy 490krát. Hřivna je účetní jednotka, znamená 9000 tisíc denárů a denár byla denní mzda. Dnes by 10000 hřiven byla částka cca 100 miliard.
Mt 18,21-35
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‘Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.’ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: ‘Zaplať, co jsi dlužen!’ Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: ‘Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.’ On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: ‘Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože ji mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?’ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“
ANTIFONA, MODLITBA PO PŘIJÍMANÍ
Jak vzácná je tvá milost, Bože; lidé se utíkají do stínu tvých křídel.
K ZAMYŠLENÍ
Někdy zažijeme nějakou nepříjemnost a člověk velkoryse přehlédne selhání druhého. Jsou ale chvíle, kdy nám ublíží někdo, jehož jednání zabolí velmi hluboko, zvláště když jsou to naši blízcí. Podobenství z evangelia je nadsazené, extrémní. Ježíš ale ví, proč tak expresivním přirovnáním popisuje odpuštění. Je naše bolest srovnatelná s tím, co prožívá Stvořitel vůči nám, když vidí naše jednání? A přeci odpouští! Odpuštění není snadné, ale je důležitým prvkem v udržování mezilidských vztahů. Jistě jsou lidé, kteří zneužívají milosrdenství druhých. S těmi je třeba jednat přísně. Avšak odpuštění je klíčem k životu s druhými a k cestě do Božího království. Proto je součástí modlitby Páně i základem křesťanské askeze.
TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN
svátek Povýšení svatého Kříže
Nm 21,4b-9
Hebreové táhli směrem k Rákosovému moři a lid už omrzelo být stále na cestě. Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti? Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal naživu.
Mezizpěv – Žl 78 (77), 1-2.34-35.36-37.38
Nezapomínejte na Boží skutky!
Slyš, můj lide, mé naučení,
nastav uši slovům mých úst!
Otevřu k průpovědi svá ústa,
vyložím tajemné události z pradávných dob.
Když Hospodin hubil Izraele, hledali ho,
obraceli se a sháněli se po Bohu.
Vzpomínali si, že Bůh je jim skálou,
že Nejvyšší, Bůh, je jim zachráncem.
Lísali se k němu ústy,
ale svým jazykem mu lhali,
neboť jejich srdce nebylo k němu upřímné
a nebyli věrni jeho smlouvě.
On však milostivě odpouštěl vinu a nehubil je,
často potlačoval svůj hněv
a nedal zcela vzplát své nevoli.
Jan 3,13-17
Ježíš řekl Nikodémovi: „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“
Komentář: Jan 3,13-17
Nikodém možná Ježíše plně nepochopil. Ale nevzpouzí se něco i v nás, když si uvědomíme, že každému vítězství předchází utrpení?
památka Panny Marie Bolestné
Žid 5,7-9
Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají.
Mezizpěv – Žl 31 (30),2-3a.3b-4.5-6.15-16.20 Odp.: 17b (přivlastněné)
K tobě se utíkám, Hospodine, ať nejsem zahanben navěky,
vysvoboď mě, jsi spravedlivý!
Popřej mi sluchu,
rychle mě zachraň!
Buď mi ochrannou skálou,
opevněnou tvrzí k mé záchraně,
vždyť ty jsi má skála a má tvrz,
pro své jméno mě povedeš a budeš řídit.
Vyprostíš mě z léčky pro mě nastražené,
neboť ty jsi mé útočiště.
Do tvých rukou svěřuji svého ducha,
Hospodine, věrný Bože, ty mě vysvobodíš.
Já však, Hospodine, v tebe doufám,
říkám: Ty jsi můj Bůh!
Můj osud je ve tvé ruce,
vysvoboď mě z moci mých úhlavních nepřítel!
Jak nesmírná je tvá dobrotivost, Hospodine,
uchovals ji těm, kdo se tě bojí,
popřáváš ji těm, kdo se k tobě utíkají před lidmi.
Jan 19,25-27
U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: "Ženo, to je tvůj syn." Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka." A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.
Komentář: Jan 19,25-27
Maria je od této chvíle i naší matkou a je s námi v našich těžkostech! Spolu s nejmladším apoštolem stojí v blízkosti křížů naší církve.
16. 9.
1 Kor 12,31 – 13,13
Bratři! Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.
Mezizpěv – Žl 33,2-3.4-5.12+22
Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.
Citerou oslavujte Hospodina,
hrejte mu na desetistrunné harfě.
Zpívejte mu píseň novou,
dovedně sáhněte do strun, slavnostně je rozezvučte!
Neboť Hospodinovo slovo je správné,
spolehlivé je celé jeho dílo.
Miluje spravedlnost a právo,
země je plná Hospodinovy milosti.
Blaze národu, jehož Bohem je Hospodin,
blaze lidu, který si vyvolil za svůj majetek.
Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství,
jak doufáme v tebe.
Lk 7,31-35
Ježíš řekl zástupům: „Ke komu přirovnám lidi tohoto pokolení, komu jsou podobní? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a navzájem na sebe volají: `Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.' Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno, a říkáte: `Je blázen.' Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkáte: `Je to žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!' A přece moudrost bude uznána za správnou ode všech rozumných lidí.“
Komentář: Lk 7,31-35
Opravdu, ani dnes se lidem nezavděčíte. Jednoho kněze kritizují, že je příliš upjatý, další se zas může zdát příliš „světský“. I dnes by se náš Pán setkal s odsuzováním
17. 9.
1 Kor 15,1-11
Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo. Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.
Mezizpěv – Žl 118,1-2.16ab+17.28
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý.
Nebo: Aleluja.
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý,
jeho milosrdenství trvá navěky.
Nechť řekne dům Izraelův:
„Jeho milosrdenství trvá navěky.“
Hospodinova pravice mocně zasáhla,
Hospodinova pravice mě pozvedla.
Neumřu, ale budu žít
a vypravovat o Hospodinových činech.
Ty jsi můj Bůh, děkuji ti;
budu tě slavit, můj Bože!
Lk 7,36-50
Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou (nádobu drahocenného) oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala (drahocenným) olejem. Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká – že je to hříšnice!“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl.“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě (na pozdrav), ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi (drahocenným) olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“
Komentář: Lk 7,36-50
Čím víc jsem si vědom svých dluhů vůči Bohu, tím víc lásky od něj zakouším. A Ježíšovu přízeň chci přát i druhým, nežárlit jako farizeus na hostině…
18. 9.
1 Kor 15,12-20
Bratři! Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra. Pak ovšem my vypadáme jako lživí svědci o Bohu: je-li totiž pravda, že mrtví vůbec nevstávají, proti Bohu jsme svědčili, že Krista vzkřísil, ale on ho nevzkřísil. Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.
Mezizpěv – Žl 17,1.6-7.8+15
Až procitnu, nasytím se pohledem na tebe, Hospodine!
Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost,
všimni si mého nářku,
popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů!
Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože,
popřej mi sluchu, slyš mé slovo!
Ukaž mi svou zvláštní milost
ty, který zachraňuješ před odpůrci všechny,
kdo se utíkají k tvé pravici.
Opatruj mě jako zřítelnici oka,
do stínu svých perutí mě ukryj,
ve spravedlnosti uzřím tvou tvář,
až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.
Lk 8,1-3
Ježíš chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním Dvanáct (apoštolů) a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.
Komentář: Lk 8,1-3
Ježíšova novost spočívala v tom, že se nerozpakoval obklopit se těmi, na které společnost pohlížela svrchu. Možná, že kdybychom blíže poznali ženy, které Pána doprovázely, byli bychom zaskočeni.
19. 9.
1 Kor 15,35-37.42-49
Bratři! Někdo snad řekne: „Jak mohou mrtví vstát? A jaké to budou mít tělo, až přijdou?“ Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neodumře. A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno, na příklad zrnko pšeničné nebo nějaké jiné. Tak je tomu i se vzkříšením mrtvých. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá. Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu. Do země se klade tělo slabé, vstane však silné. Do země se klade tělo živočišné, vstane však tělo zduchovnělé. Jako je tělo živočišné, tak je i zduchovnělé. Stojí přece i v Písmu: První `člověk', Adam, `se stal živou bytostí', poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti. My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe.
Mezizpěv – Žl 56,10.11-12.13-14
Budu kráčet před Bohem ve světle živých.
Pak ustoupí moji nepřátelé,
kdykoli tě budu volat;
vím velmi dobře, že Bůh je pro mě!
V Boha, jehož slib velebím,
v Hospodina, jehož slib velebím,
v Boha důvěřuji a nebudu se bát,
co mi může udělat člověk?
Bože, jsem ti zavázán sliby,
přinesu ti děkovnou oběť,
že jsi vysvobodil můj život ze smrti, mé nohy z pádu,
abych kráčel před Bohem ve světle živých.
Lk 8,4-15
Když se (k Ježíšovi) sešel velký zástup a z mnoha měst k němu přicházeli, promluvil v podobenství: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padlo některé zrno na okraj cesty; bylo pošlapáno a ptáci ho sezobali. Jiné padlo na skálu; vzrostlo sice, ale pak uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné zrno padlo do trní; trní vzrostlo zároveň s ním a udusilo ho. Jiné padlo na dobrou půdu; vzrostlo a přineslo stonásobný užitek.“ A důrazně prohlásil: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství znamená. Odpověděl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, ale ostatním jen v podobenstvích, `aby se dívali, ale neviděli, slyšeli, ale nerozuměli'. Toto podobenství znamená: Semeno je slovo Boží. Na okraji cesty, to jsou ti, kdo ho vyslechnou, potom však přichází ďábel a bere jim to slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Na skále, to jsou ti, kdo s radostí slovo přijmou, když ho slyší, nemají však kořen; na chvilku uvěří, ale v době pokušení odpadají. Co padlo do trní, to jsou ti, kdo ho vyslechnou, ale pak jdou a dusí ho starostmi, bohatstvím a požitky, takže nedozrají k užitku. Co je pak v dobré půdě, to jsou ti, kdo to slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přinášejí užitek.“
Komentář: Lk 8,4-15
Prožívám rok Božího slova. Chci se častěji nad Božím slovem zastavit? Mám-li trpělivost, padne do dobré půdy a bude jistě přinášet užitek!
