V mém srdci na mě čeká Bůh

Ten, kdo cestuje do ciziny, zná to dilema: „Jak si vyměnit peníze? Co si vzít s sebou?“ Zbožný Žid také musel cestovat, protože součástí jeho víry byl úkol navštívit jeruzalémský chrám a předložit Bohu nějakou oběť, kterou si buď mohl přinést s sebou, nebo ji mohl zakoupit u vstupu do chrámu, anebo mohl zaplatit chrámovou daň.

A zde jsme u „problému“ příběhu tohoto evangelia. Původně to totiž byla dobrá myšlenka: „Ulehčíme a pomůžeme poutníkům, aby nemuseli s sebou vláčet obětní zvířata. Mohou si je zakoupit zde, anebo vyměnit cizí měnu za košer židovské peníze…“  Tato pomoc se ale postupem let jaksi zvrhla. U vstupu do chrámu na prvním nádvoří, kam mohli i lidé z jiných národů, se čile „pomáhalo“. Byli tam oceňovači obětních zvířat, certifikovaní zmocněnci, kteří nabízeli košer oběti… Vykřikovaly se nabídky a kurzy.  Vše s přirážkou jedinečného místa. Vzájemně propletené i postranními úmysly.

A to je to, co Ježíši tak vadilo: niterný vztah k Bohu se přebíjel akcentem na vnější rituály a svatý byznys. Kam se poděl původní účel chrámu – místa pro setkání s Bohem?! Kam se podělo: „Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá?!“

Ježíš bojoval za očistu chrámu, který byl pro Židy jedinečným prostorem pro setkávání s Bohem… Klíčem k pochopení nám mohou být slova apoštola: „Nevíte, že vy jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (1 Kor 3,16).

Co nám osobně může říci Ježíšova snaha o očištění chrámu?

Bůh na mě čeká v mém nitru. Mé srdce se tak může stát místem setkání se samotným Bohem. A Ježíš je vždy připraven vstoupit a začít vyklízet a možná i přebudovávat naše chrámy s jejich temnými podloubími, zákoutími, třináctými komnatami, zapovězenými místnostmi a únikovými cestami.

Dává nám svobodu a čeká na naše pozvání, součinnost a stavební povolení.

I tato postní doba je prostorem se těmito věcmi více zabývat. Využijme ji. Požehnaný postní čas!