Soucit není bezmocný

Někdy se mi uprostřed nesnází světa i svých vlastních těžko hledá naděje. Bůh ale není bezmocný. Zakouším to opakovaně.

Vybavuje se mi např. nedávný rozhovor s jedním člověkem. Vyprávěl mi, jak poslední roky života své manželky nechodil se svými kamarády do hospody, ačkoliv to bylo celý život to, na co se každý den těšil. Místo toho byl doma a staral se o manželku, obvazoval její rány a utěšoval ji v jejích bolestech. Když o tom vyprávěl, měl slzy v očích, ničeho nelitoval.

Vzpomínám také na jednu situaci z letního tábora. Viděl jsem, jak si děti dělají legraci z malého kluka, smějí se mu a vymýšlí mu směšné přezdívky. Než jsem stačil zakročit, přišel jiný kluk, od kterého bych to vůbec nečekal. “Dost, nebudete si na něj dovolovat.” Jeho slovo mělo v kolektivu váhu. Na malého kluka už si nikdo nedovolil.

Stejně silně se mi vrylo do paměti, když v prvních dnech války přijížděli uprchlíci z Ukrajiny na pražské Hlavní nádraží. V hale byla cítit napjatá atmosféra. Dobrovolníci v oranžových vestách se snažili s pomocí google translatoru domluvit s vystresovanými rodinami. Někdy to šlo lépe, někdy hůře. Během toho jedna dobrovolnice viděla plačící dítě, šla do trafiky a koupila mu Kinder vajíčko. Dítě se na ni usmálo.

Křesťanství otevírá cestu k naději. Tento svět není místem, kde se člověk setká pouze s vraždami, nenávistí a prázdnotou. V tomto světě existují naštěstí chvíle, kdy jeden obvazuje rány druhého a kdy se silnější zastává slabších. Také v tomto světě jsou místa, kde se pečuje o rozptýlené uprchlíky a lidi, co se ztrácí ve svém životě.

A právě tato místa a tyto chvíle
dávají základ mé naději. 
Naději, že soucitný Bůh,
ve kterého věřím,
není v tomto světě bezmocný.

Možná tak by šlo přeložit to,
co se jindy pojmenovává
možná víc sebevědomě:
Ježíš Kristus je král.