Režim autopilota není v krizi to nejlepší

Zdá se, že zkoušky naší víry přicházejí vždy tak trochu nečekaně. Mohu říci, že kdykoliv jsem si v životě myslela, že mám vše víceméně porovnáno, mám nějaké jistoty a ve vztahu k Bohu se cítím pevně zakořeněná, tak přišla větší či menší zkouška toho, jak to s těmi svými jistotami myslím vážně.

Cítím to tak i teď, v době, kdy se celý svět uzavřel, kdy prožíváme sociální izolaci, nejistou budoucnost zaměstnání, „ponorka“ možná nenápadně nahlodává naše rodinné vazby a vše, co bylo dosud jisté, se proměnilo v jednu velkou zkoušku víry.

Zajímavé je, že v rámci řešení existenčních problémů, strachu a bezmoci, často zapneme „autopilota“ a jedeme v režimu, který je nastaven na „přežít“. Aktivujeme červené tlačítko a začneme pořádně makat – vymýšlet, starat se, řešit… Ale v tom všem starání a řešení pak najednou zjistíme, že to stejně sami nezvládáme. Vyčerpaní se zastavíme a rozhlédneme se, co bychom ještě mohli udělat, aby se naše problémy mohly účelně řešit. A najednou si všimneme, že vedle červeného tlačítka je ještě jiné důležité tlačítko. Jak je to možné, že jsme ho neviděli dřív? Když ho nesměle zmáčkneme a aktivujeme, zjistíme, že pomoc byla celou dobu nablízku, jen jsme ji nevnímali. Bůh tu byl celou dobu s námi, jen my si ho nevšimli. Obrátili jsme se na něj, až když bylo nejhůř. Ale on tu byl od počátku.

Dříve, než tedy kdykoliv začneme řešit, děsit se a snad i nadávat, rozhlédněme se, jaké jsou naše možnosti. A zakomponujme do našich plánů a řešení to nejdůležitější: Boží spásu. Protože, jak se četlo v liturgii minulý pátek: „V nikom jiném není spásy“ (Sk 4,12). Samozřejmě, že musíme jednat sami. Ale jde o to, abychom na těžkosti a krize v našem životě nereagovali jako „neřízené střely“, ale abychom čerpali moudrost, nadhled a sílu od Toho, který nás vede cestou Domů. A je s námi, třeba i když naše cesta zrovna vede skrze „temnotu rokle“ (viz žl 23, 4).

-redakčně upraveno-