Dokonalost, po které netoužíme...

Před lety jsem chodil s partou chlapů hrát pravidelně fotbal. Chodil tam s námi člověk, který se zdál být naprosto dokonalý. Všemu rozuměl, na všechno znal odpověď a všechno dělal správně. Sebevědomí měl na rozdávání. Přiznávám, že jsme si z něj občas dělali legraci a schválně se ho ptali, jak vidí složité problémy ve světě. Nikdy nezaváhal a všechno nám vysvětlil. Nutno podotknout, že tuto sebejistotu předával i svým dětem... Byl to fajn chlap, ale po takové „dokonalosti“ asi nikdo z nás nezatoužil.

Dokonalost, ke které nás přivedl Ježíš Kristus svou obětí, nespočívá v tom, že všemu rozumíme, všechno děláme správně a rad máme na rozdávání. A už vůbec to není něco, čeho jsme my sami dosáhli. Ježíš nám především představuje Boha, který nás přijímá, i když jsme nedokonalí. Odpouští nám naše hříchy nám a přemáhá je velikostí své lásky. Nepotřebuje naše oběti, ale abychom se Jeho lásce vystavili a nechali ji ve svém životě působit. My, nedokonalí, můžeme přijít k Němu, dokonalému, díky Kristově oběti.

Pokud jsem s Ním ve spojení,
můžeme zakoušet Jeho přijetí, odpuštění a lásku.
To nás pak může nás přivádět k dokonalosti.
Ta spočívá v tom, že se mu víc a víc podobáme.