Pomáhal vězňům přijmout svou životní realitu

Četl jsem zajímavou knížku rozhovorů s Antonem Otte „Vzdálená Evropa?“ V rozhovoru se m.j. zmiňuje, že dlouhá léta pracoval jako vězeňský duchovní. Jeho hlavním posláním bylo pomáhat vězňům přijmout svou životní realitu, umět v pravdě pohlédnout na svůj život a učit se žít jinak. A tak se připravovat na svobodný život po opuštění věznice.  Autor vypráví i o svých rozporuplných pocitech, když on do věznice jen docházel a každý večer pak šel opět ven – domů. Na rozdíl od vězňů, kteří museli zůstat…

To mě vedlo k myšlence, že vlastně podobně to měl a má i Ježíš Kristus. On – svobodný Bůh – sestoupil mezi nás lidi, kteří žijeme v tomto světě v různých „vězeních“ a nesvobodě v důsledku svého zlého jednání, nebo jednání druhých. Ježíš mezi nás přichází, aby nás učil vidět svůj život v souvislostech, aby nám pomáhal vidět, co je dobré a co špatné. Aby nás učil žít svobodně bez nejrůznějších závislostí, které nás spoutávají (zášť, závist, neodpuštění, nesmíření, touha po slávě, touha po moci, povyšování se, závislost na majetku, sebestřednost atd.). Ježíš nás chce formovat pro nový svobodný život. A co víc: Ježíš nakonec bere sám na sebe na kříži i odsouzení každého z nás. Svou smrtí a vzkříšením nám pak otevírá dveře věznice a říká „Pojď za mnou“, „Následuje mě“. Domů. Tam, kde máme své trvalé místo – v Boží náruči.

Každý se nacházíme v nějakém vězení. Každého z nás něco omezuje, každý jsme nějak spoutaný. Každý z nás nějak nese následky svého špatného jednání, nebo jednání druhých. A ke každému z nás Ježíš přichází a nabízí nám svou společnost, své řešení, své doprovázení.  Protože je život cesta, většina věcí se neděje z minuty na minutu, ale jde o postupný proces. A na této cestě nás Ježíš vybízí: „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mě“. Tedy: „Vydej se se mnou na cestu právě v těch životních okolnostech, ve kterých se nacházíš. Sám je hned všechny nezvládneš změnit, ale já ti k tomu mohu dát sílu a moc.“ Jak? V modlitbě, v naslouchání Božímu slovu, v sebereflexi pod Božím pohledem lásky, v naslouchání druhým, ve službě druhým... A následně i v nějaké osobní jedinečné formě „následování“.

Je to cesta Domů.
Je to dobrodružství.
Má to ale smysl.
A Bůh je v tom s námi, i když můžeme mít někdy pocit zmaru.