Nereálné výzvy

Kolikrát jsme již tato slova slyšeli!
Kolikrát jsme již slyšeli, že jsou pro nás výzvou "lépe" milovat!
Kolikrát jsme již poznali, že to není v našich silách!
Kolikrát jsme již proto tento úryvek možná pouštěli "druhým uchem ven"!

Tento úryvek ale není návodem jak lásku projevovat, nebo dokonce vyvolat.
Tento úryvek hovoří o projevech již existující a zrající lásky.
Nečtěme tedy tato slova jen jako výzvu a úkol "lépe" milovat.
Začtěme se do nich i z pozice milovaných, Bohem milovaných.

Milovat můžeme totiž až tehdy, pokud zakoušíme, že jsem milováni.
Staré pravidlo přece zní: "Co nemám, nemůžu dát".
Čteme proto celý tento úryvek jako Boží vzkaz pro nás,
vzkaz: jak nás Bůh miluje, miloval a milovat bude:



(Boží) Láska (ke mně) je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.

Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné.

Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. (1 Kor 13,4-13)