Někdy si přejeme, aby ta chvíle nikdy neskončila

„Chodit po horách je relax,“ říkáme. Nechat za sebou hluk velkoměst, špatný vzduch, starosti… Vyšplhat po klikatých travnatých stezkách až na vrchol hory a tam v tichu spočinout. Dívat se na plynoucí mraky, zapadající slunce nebo si jen tak lehnout do měkké trávy a pozorovat stromy ve větru… Možná nás v takových chvílích napadne, že se nám vlastně vůbec nechce vracet zpátky. Pak si ale uvědomíme, že to nejde, a tak si na památku uděláme alespoň pár fotek.

Při takových a podobných zážitcích, kdy je nám tak dobře, že bychom si přáli, aby ty chvíle nikdy neskončily, je dobré si připomenout, kdo je za tou krásou stvoření, kdo je oním dárcem ticha, kdo je dárcem času, který mohu takto trávit. Že je to Dárce s velkým „D“. Učedníkům, kteří prožili něco silného na hoře s Ježíšem, to připomněl sám Bůh a dal jim tak směr jejich další cesty: „Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte.“

Zážitky z „pobývání na hoře“, kdy zcela hmatatelně zakoušíme Boží blízkost, jsou pro život nezbytné. Nadýcháme se čerstvého vzduchu a pak, posilněni, můžeme sestoupat „dolů“ do našeho každodenního života a aspoň trochu měnit svět kolem nás.

Náš dobrý Bůh ví o každém z nás. Dopřává nám prožívat krásné a silné chvíle, na které se nezapomíná, a je s námi i tehdy, když fotky z našeho „pobývání na hoře“ blednou. On je Pán věrný a má nás rád.