Nejsme povoláni dělat jen „velké“ věci

Nedávno mi jedna malá skautka vyprávěla, že byla se svou družinkou na výpravě. Byly tam i menší děti, které sotva unesly batoh. „Moc jsem toho pro ně udělat nemohla, tak jsem jim aspoň ten batoh pomohla nést“, řekla tak, že vlastně z jejího pohledu o nic moc nešlo.

Možná nás někdy napadnou otázky: Na čem v životě záleží? Co náš svět potřebuje? Jaký bude můj další osud?

Dnešní doba je složitá, plná nejistot. Děláme si starosti o budoucnost našich dětí, o budoucnost naší planety, potkáváme se s lidmi, kteří řeší deprese, úzkosti, osamělost… Někdy nás může přepadnout skepse, že proti tomu všemu už nelze ani nic smysluplného dělat.

Nejsme ale povoláni až tak dělat „velké věci“, jako spíš mnoho dobrých drobností tam, kde se právě nacházíme. Náš svět nejvíce potřebuje soucit a něhu. Soucit, který pomáhá druhým ulehčovat jejich trápení. Něhu, která pomůže lidem v jejich osamělosti. A pak také spravedlnost. Ne tu naši lidskou, která druhé posuzuje a soudí, ale tu Boží, která je spojena s milosrdenstvím.

Mít soucit s druhými lidmi a vidět jejich potřeby je Ježíšův styl. Náš další osud se může vyvíjet podle toho, jak se nám tento styl dostane pod kůži a do jaké míry ho přijmeme za svůj.