Nebojme se bláta na cestě

Zkorumpovaný, lidi okrádající celník, a prostitutka – symboly toho, jak hluboko člověk může klesnout, ti jsou nám Ježíšem dáváni za vzor? Dnes bychom mohli ještě Ježíšův seznam doplnit: úplatní arogantní úředníci a politici, socky, lidi trvale bez práce, opakovaně rozvedení, alkoholici, lidi v exekuci, ztroskotané existence, bezdomovci, delikventi... V čem jsou pro nás vzorem!? V blátě selhání, které se na ně nalepilo? Naše reakce je pochopitelná: „Toho mě, Bože, uchraň. Nedopusť, abych….“

Přesto, i když to zní bláznivě, mají tito lidé jistou výhodu. Důsledky jejich vlastního selhání jsou totiž pro ně nenahraditelnou příležitostí, jak okusit velikost Božího milosrdenství. Kdo z nás opravdu zakusil, že Ježíš sestupuje do jeho „hnoje“, ví, kde najde pomoc.  I když opakovaně padá a ví, že se musí čas od času od „bláta“ umýt, oči má upřené k Němu a jde za Ním. Ví, že jen u něho je naplněný život a bez něho beznaděj.

Mnozí lidé ale bohužel především analyzují bláto druhých. A když už někteří dokážou obrátit oči i k sobě, spíše se pro jistotu „stáhnou do zákopu“. Místo na Ježíše upírají své oči k malichernostem, prkotinám, sčítají výsledky, kontrolují a porovnávají svou „dokonalost“ s druhými, prahnou po bezchybnosti… Výsledkem je napětí, psychosomatická onemocnění a rozvraty vztahů.

Ježíš ale připravil jinou cestu – cestu lásky nad naše síly – chce, abychom milovali jako On (srv. Mt 5,48). A nemusíme se toho bát. On přichází tam, kde ztrácíme půdu pod nohama, kde musíme volat o posilu a radu, kde nás svírá strach, pocit trapnosti a neschopnosti. Nevadí mu, že spadneme a umažeme se. Jeho zajímáme my, a ne „bláto“, které se na nás  přilepí. Možná nás stále paralyzuje zkušenost, že jsme selhali, nezvládli, neosvědčili se. Odkládáme a odmítáme věci ze strachu, že na to nemáme, že to nebude dost dobré, dost opravdové, dost ...  

Pohlédněme přesto na Krista,
On má ve slabých zalíbení.
Nebojme se bláta na cestě.
I skrze ně Bůh vidí nás,
svoje děti,
svou radost.