Křesťanští kádrováci

Nevím, co vedlo učedníky z evangelního úryvku k tomu, že k Ježíšovi začali někoho pouštět a jiným to zakazovat. Možná to mysleli i dobře, aby Ježíše neobtěžovalo tolik lidí. Nicméně vypadli z role učedníků, kteří mají Mistrovi naslouchat, jeho slova dále hlásat a přivádět k němu další, a stali se z nich kádrováci, kteří rozhodují o tom, kdo si zaslouží být Ježíšem přijat, a kdo ne.

Toto pokušení se týká i Ježíšových učedníků i dnes. Tedy nás křesťanů jednotlivě i celé církve. Neposuzujeme také, kdo k Ježíšovi přicházet smí, a kdo ne? Kdo si to zaslouží, kdo toho naopak hoden není? Nezakazujeme to dokonce někomu? Není z nás Ježíš stejně rozmrzelý jako tenkrát?

Lékem na to je vrátit se k postoji učedníka, tedy toho, kdo Pánu a Mistru naslouchá, aby mu dobře porozuměl a osvojil si jeho postoje. Potřebujeme hlouběji vstřebat jádro evangelia, totiž že si vstup do Božího království nikdo z nás nezaslouží, a přesto nám ho Bůh nabízí ze své dobroty a lásky, protože stojí o každého i toho nejnepatrnějšího a bezvýznamného. Přijmout Boží království jako dítě neoznačuje vhodný věk, ale postoj. K Bohu můžeme přicházet jen jako děti, tedy s důvěrou, že jeho láskyplná náruč je pro nás otevřená bez ohledu na naše výkony a zásluhy.

Lékem může být i to, že budeme přijaté evangelium skutečně předávat druhým.

Kdo touží druhé  k Ježíši přivádět, nebude zároveň vymýšlet, kdo k němu nesmí.