Nám lidem se často jeví jako správné pouze to, co si přejeme…

Nedávno zemřel jednomu mému kamarádovi blízký přítel. Když nám tuto smutnou zprávu oznamoval, pozastavoval se nad tím, jak Bůh vlastně mohl něco takového dopustit, když se tolik lidí modlilo za to, aby se z těžké nemoci uzdravil.

Uvědomila jsem si, že nám lidem se často jeví jako správné pouze to, co si přejeme. Přitom Boží pohled na věc může být úplně jiný. Co chce Bůh nejvíce?

Touží po našem dobru, touží tom, abychom všichni došli naplněného života, života v lásce, života s Bohem ("spasení"). Naše lidské poznání je ale oproti tomu Božímu tak nicotné, že často nemůžeme chápat, proč se některé věci dějí. Věříme ale, že i skrze těžké věci se můžeme přibližovat Bohu. Věříme, že Bůh nás miluje, že ve všem je s námi a že „ve všem spolupracuje pro dobro těch, kteří ho milují“ (srov. Řím 8,28). Věříme, že z každé situace nám Bůh ukazuje cestu k sobě.

Když já sama mám pochybnosti a trápí mě, co se kolem mě děje, často se snažím představit si samu sebe doslovně jako Boží dítě. Vím, že mě můj Otec miluje a chce pro mě a také pro všechny na této zemi jen to nejlepší. Občas nás ale proto musí trochu  „usměrnit“, abychom nesešli ze správné cesty, někdy nám nechá pochopit některé věci i skrze těžké události, abychom neztratili směr. Někdy nás naučí něčemu, skrze situace, které bychom si předem nevybrali. Ne vždy tak dostaneme vše to, co si přejeme a některé věci nám zůstanou třeba odepřeny navždy. Možná nás k sobě zavolá o mnoho dříve, než bychom si představovali, ale jen proto, že se nám dostane něčeho, co je nade vše. Po této krátké životní pouti spočineme v Boží náruči a už nikdy z ní neodejdeme.