Větší šanci na přežití má skupina, kde je samozřejmostí vzájemná pomoc

Český polárník a odborník na přežití Jaroslav Pavlíček provedl řadu vlastních experimentů, pozoroval chování různých skupin při kurzech přežití v extrémních podmínkách, pečlivě zkoumal osudy mnoha expedic a úspěšné i neúspěšné pokusy o záchranu skutečných trosečníků. Na základě svých zkušeností říká: „Největší šanci na přežití má skupina, ve které je vzájemná pomoc samozřejmostí.“ 

Šanci na přežití tedy snižuje, když kdokoliv ve skupině hledá jen svůj prospěch, druhé využívá a chce přežít/přežívat na úkor ostatních; když má někdo privilegované postavení, když se rozlišuje mezi důležitými a méně významnými členy; když se ve skupině vypočítává a poměřuje, kolik toho už kdo udělal, a služba se musí vynucovat nebo k ní aspoň přemlouvat či si ji vyprošovat. 

Největší šanci na přežití má skupina, ve které je vzájemná pomoc samozřejmostí. Tedy tím, co všichni dělají spontánně a automaticky, kdykoliv to je potřeba, protože to vychází z jejich přístupu k sobě i k druhým, z jejich vnitřního nastavení. V takové skupině si členové sebe navzájem všímají a starají se o prospěch druhých, pomoc nenabízejí, ale rovnou realizují. Zároveň se nikdo nemusí ostýchat dát najevo, že s něčím pomoct potřebuje, protože tím neobtěžuje, protože i tím zvyšuje soudržnost a šanci celé skupiny.

Velmi nápadně se to podobá výzvám apoštola Pavla ve výše uvedeném úryvku z bible, které shrnuje slovy "Kristovo smýšlení". Ježíš Kristus nelpí na sobě, na svém výsadním postavení, stává se jedním z nás, slouží všem, je ochoten zemřít, aby zachránil ostatní. To jsou skutečné křesťanské hodnoty, a právě ty dávají největší šanci na přežití.