Když se na něco prostě necítíme

Když se v našem životě rozhlédneme,
musíme realisticky konstatovat,
že mnohé věci, které jsou před námi,
nejsou v našich silách. 

Může v nás převládnout smutek a rezignace:
"Co jsem já, abych tohle vyřešil?
Nemám na to, abych s tím jakkoli pohnul. 
Nemám ani sílu ani čas ani peníze ani know-how ani odvahu ani víru…“
Připadáme si bezmocní  před nesnesitelnou tíhou bolesti,
chudoby, beznaděje,
před lidskou zlobou, záští, nespravedlností….

Přesto s námi (možná) Ježíš počítá. Co uděláme?
Můžeme tuto "provokativní" otázku vytěsnit.
"Nic. Nemám na to."
Můžeme ale také říct: „Pane, mám jen, zvládám jen: ...,
ale dávám Ti to a věřím, že Ty to můžeš použít a rozmnožit.“

V tu chvíli může Pán jednat.
Možná ne velkým zázrakem.
Rozmnožuje často skrytě a nenápadně.
Dává vždy jen trochu síly a inspirace na další krok.

Na nás je, abychom ve skromnosti a důvěře, že Bohu na nás záleží,
dávali z toho mála, co máme:
čas, útěchu, pozornost, povzbuzení, pomoc…
Pak můžeme zakoušet zázrak,
že Pán má moc projevit svou lásku i skrze naši slabost.

Co mu dnes nabídnu, aby to On rozmnožil?