Všichni známe zklamání, nejistotu, beznaděj…

Zklamání, nejistota, konec nadějím, rozladěnost… to všechno nejspíš učedníci prožívali poté, co byl Ježíš po potupné smrti uložen do hrobu. Takhle si budoucnost se svým Pánem nepředstavovali. Nejraději by na všechno zapomněli, proto odcházejí pryč z Jeruzaléma, pryč od reality. Na cestě spolu probírali, co se vlastně událo.

Připojil se k nim Ježíš. A nejen, že projevil zájem o to, co si ti dva spolu povídají, ale pomohl jim pochopit, co se vlastně událo, povzbudil je až tak, že ho učedníci požádali: „Zůstaň s námi.“

To, co učedníci prožívali, nám není cizí. Kolikrát v životě jsme se dostali do situací, kdy už jsme měli všeho dost. Chvíle, kdy nám bylo těžko, byli jsme bezradní, zklamaní… Je velkou pomocí, když můžeme své „nepohody“ někomu sdělit, rozebrat to, vypovídat se, když máme nablízku někoho, kdo umí naslouchat.

Ježíš se nepřipojil jen k těm učedníkům jdoucím do Emauz. Připojuje k nám se zájmem o náš život. Neprovází nás s pompou, ale jde tiše s námi a čeká, až si všimneme, že je nám nablízku. Je možné mu sdělit cokoli, s čím bojujeme, co nás trápí, svá zklamání, svěřit mu své touhy a přání…

Je to tak, jak Ježíš řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)