Jsem tátova holčička!

Občas si vzpomenu na krátkou příhodu, kterou jsem kdysi slyšela. Malá Helenka, asi tříletá, seděla s rodinou u oběda. Na návštěvě byl i její strýček – známý vtipálek, který si z ní začal necitlivě utahovat. Helenka nejdřív zaraženě mlčela a vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče. Pak se ale nečekaně postavila na židli a rozhodně zakřičela:

„Strejdo, nech mě být, já jsem tátova holčička!“

Tou větou si Helenka intuitivně vymezila svou identitu – vztah k milovanému tatínkovi jí dodal sílu postavit se autoritě dospělého.

Identita – vědomí toho, kým jsem – je pro nás všechny klíčová. Právě z ní vyrůstá naše jednání, odvaha být sám sebou a žít naplno… Nebo naopak – přežívat v nejistotě a strachu.

Bible nám znovu a znovu připomíná, že jsme milované Boží děti. Toto vědomí je základem naší identity. Proto nás Ježíš učí oslovovat Boha jako otce, „Abba“, tedy „tatínka“. Při modlitbě Otčenáš si tak neustále obnovujeme identitu svého synovství.

Životní pokušení a zkoušky často míří právě na naši identitu – snaží se ji zpochybnit, pošramotit. A tím otevřít dveře strachu, nejistotě, malomyslnosti.

V takových chvílích je volání „Abba“ – tatínku – silnou zbraní, která nás vrací k pravdě o nás samých.

Pokud toužíš obnovit svou pravou identitu – milovaného Božího dítěte – můžeš jednoduše začít tím, že budeš pomalu a v rytmu dechu opakovat: „Otče… tati… tatínku…“ (Nebo jinak).

Možná se přitom vynoří bolestivé vzpomínky na vztah s tvým pozemským otcem. V takové chvíli si připomeň Boží slovo: „Já jsem Bůh, a ne člověk.“ (Oz 11,9)

Inspirováno knihou Angela Scarana Otčenáš známý i neznámý, vydalo Karmelitánské nakladatelství.