Jsem lékař, a kdo je víc!?

Vzpomínám na setkání s jedním panem profesorem, pediatrem a ortopedem, „mistrem“ ve svém oboru. Nejen že byl odborníkem, ale vyznačoval se i příjemným a laskavým přístupem k pacientům. Dostat se do jeho péče byla výhra. Stejně tak vzpomínám na jednu paní profesorku z gymnázia. Nejlepší češtinářka na celé škole, přísná, ale spravedlivá. „Nevozila se“ po studentech, ale snažila se jim pomáhat. Mohli jsme za ní přicházet se svými problémy. Potkala jsem také některé kněze, kteří byli opravdu nositeli radostné zprávy. Z jejich jednání bylo jasně vidět, že přijali Ježíšův styl za svůj. Setkání s nimi bylo povzbuzením do života.

Společným jmenovatelem těchto osobností bylo to, že nebyli povýšení, přezíraví, arogantní, ale byli v pravém slova smyslu nezištní, skromní. Nedávali na odiv své znalosti. To, co uměli, v čem byli dobří, předávali dál, jak nejlépe uměli bez toho, aby druhým dávali najevo, že je nějak převyšují.  Pobýt s nimi bylo obohacením. A lidé si jich vážili, i když se nijak neprosazovali a nebyli nijak zvlášť asertivní…

Každý z nás se svou prací může spolupodílet na stvořitelském díle. Jsme k tomu zváni. Záleží na nás, jak tuto výzvu uchopíme. Jestli nám půjde jen o sebeprezentaci,  úspěch a zisk nebo o něco většího.

I v tomto se můžeme učit od Ježíše. On, ač Král, nepřijíždí do Jeruzaléma ani na koni ani ve vojenském voze, ale na oslátku. Nevykřikoval: „Jsem Boží Syn, a kdo je víc!?“ Ale zval všechny: „Pojďte ke mně a já vás občerstvím.“

"Myslím, že na každém díle se pozná,
jestli řemeslník, spisovatel, hudebník, malíř
chce prezentovat sám sebe,
nebo jestli zprostředkovává něco většího…"
(Anseml Grün, A strýčku Willi…)