Kde vzít opět sílu?

Mnohokrát jsme asi zakusili, že vlastních sil nedokážeme zcela ustát každodenní boje: neuměli jsme si říci dost, i když jsme věděli, že je třeba s něčím přestat; dali jsme průchod své zlosti: byla to přece očividná nespravedlnost! Nechtělo se nám ztrácet čas s lidmi: vždyť jsme hrozně pospíchali;  opět se nám nedařilo přát druhému jeho úspěch. Posuzovali a odsuzovali jsme s pocitem, že my jsme pro danou věc udělali víc… Pocit zklamání a tíhy z opakované prohry nám mnohdy brání se volně nadechnout.

Naše selhání nás může tížit
a uzavírat nás před druhými.
Pocit selhání je jako tíha,
která nám znemožňuje jít k cíli,
žít život v jeho plnosti,
ke které jsme byli Bohem stvořeni a povoláni.

Ježíš k nám ale přichází jako ten, kdo tuto tíhu snímá,
s bezpodmínečným přijetím a láskou.
Pokud máme odvahu přistoupit,
bere od nás bez výčitek na sebe i to,
co bychom nejraději ani nepřiznali.

Svým odpuštěním nám vrací ztracenou důstojnost,
nabízí nový začátek a  do srdce dává svého Ducha,
který svědčí o Jeho lásce.
On nám vrací život, posiluje, dodává odvahu,
očišťuje od vlastního hříchu,
i od zranění, která nám hříchem způsobili druzí. 

On dává nový život.
Neboj se k němu každodenně přistupovat.