Bolestná iluze krásného vztahu

Když přemýšlíme o dokonalé partnerské lásce, naskočí nám možná obrazy skvělých zamilovaných párů z mnoha filmů. A tehdy si jen povzdechneme, že my k něčemu takovému máme daleko, nás se toto bohužel netýká...

Představa dokonalého či alespoň lepšího partnera/ky pro nás tak může být iluzí a trápením, které bolestivě drásá naši realitu.  Možná bychom chtěli neustále žít na vlně příjemných emocí.  Předpokládáme, že těžkosti projdeme s lehkostí, protože ten druhý nás podrží... Skutečnost je ale jiná. Partner nám často nedává, co potřebujeme.  Namísto toho přichází frustrace z nenaplněných očekávání.  Společné soužití drhne. 

Autor biblického citátu v záhlaví ale otáčí náš pohled od partnerových nedostatků ke Kristu. Dává nám jiný návod k manželství – Kristovu lásku. Takovou lásku, která nehledá jen svůj prospěch, ale vydává i sebe sama. Trpělivě dává a nepočítá kolik. Přechází nevděk, stále doufá a věří – navzdory všemu. Možná si řekneme: "Toto je vysoká laťka, dávat, nepočítat, nečekat nazpět...  Na to nemám! Brzy by mi došly baterky..." 

Přesto to dnes můžeme zkusit.  Když máme pocit, že máme od partnera málo lásky, obracejme svůj pohled k Bohu - nekončící Lásce. Čerpejme nejprve u něj a pak dávejme dále. Můžeme tak zažít paradox.  Dáváme a neubývá.  Je to podobné jako u autobaterie. Čím více jezdíme, tím víc se baterie dobíjí. Žádný náš laskavý skutek či slovo nepřijde nazmar a naplní v posledku nás samotné. 

Tajemství hezkého vztahu v manželství není o naší nastavené dlani,
ale v tom, že chceme především dávat. 
V tom bude naše radost.
Co mohu dnes dát?