Žena v církvi - povolání

Dobrý den,
konečně jsem sebrala odvahu a chci Vás požádat o radu, co dál se svým životem. Obrazně řečeno: zakrývám si uši, protože Pán Bůh mi něco říká, volá mě, a já netuším proč a kam…. Nevím si s tím rady. Mám pocit, že Pán si přeje, abych mu sloužila. Jenže jak? Jak to můžu udělat? Jako žena se nemůžu stát farářkou, i když cítím, že by mě to neskutečně moc naplňovalo…
Ne vždy jsem žila dobrým životem. Před pár lety jsem ale prožila věc, kterou si mě Bůh definitivně přitáhl k sobě. Pro mé okolí je nepochopitelné. Nedokážu slovy popsat tu radost a lásku, kterou stále cítím ve svém srdci.
Pracuji v sociální oblasti, jsem aktivní ve farnosti, naplňuje mě to. Můj život se sestává z modliteb a pomoci druhým potřebným - a nedovedu si již představit, že by tomu bylo jinak. Ale přesto cítím, že mě Bůh volá někam dál. Vůbec netuším, jak s tím naložit? Nemohu přece skoro ve 30 letech vstoupit do kláštera a ani si nemyslím, že by to bylo to "pravé", tuším, že jsem potřebná "v terénu". Mohu jít studovat teologii? K čemu by mi to ale bylo, když nemůžu být farářkou (hlásím se k římskokatolické církvi)? Mám jako žena nějakou možnost tzv. opustit svůj civilní život a nějak někde se plně věnovat pouze tomu, po čem prahnu?

Nedávno jsem do rukou při mši vzal provaz: Může sloužit k tomu, aby někoho spoutal a vzal svobodu, nebo naopak může sloužit k tomu, aby jistil, přitahoval, držel. Tak působí Bůh. My mu dovolíme, aby nás připoutal k sobě a on, aniž by nám vzal svobodu se od tohoto lana odpoutat, přitahuje, jistí, drží.

Povolání ke kněžství je v církvi vidět. Pokud jsi měla štěstí na kněze, pak není divu, že tě takový způsob života láká. Ale to není jediné Boží povolání. Když jsem se rozhodoval, zda vstoupím do kněžského semináře, jedna moje kamarádka mi doporučila četbu dokumentu Christifideles laici. Doporučuji to i tobě. Pak ti dám k promýšlení odstavec z Katechismu katolické církve:

"Je třeba také připomenout některé osoby, které kvůli konkrétním podmínkám, v nichž musí žít — a často aniž chtěli — žijí ve svobodném stavu. Jde o velký počet svobodných lidí, kteří jsou zvláště blízké Ježíšovu Srdci a zasluhují tedy lásku a ocenění ze strany církve a zvláště pastýřů. Mnozí z nich zůstávají bez lidské rodiny, často kvůli nuzným poměrům. Jsou mezi nimi takoví, kdo prožívají svou situaci v duchu blahoslavenství a slouží Bohu a bližnímu příkladným způsobem. Těm všem je třeba otevřít dveře rodinné domácí církve a velké rodiny, kterou je církev. „Nikdo není na tomto světě bez rodiny: církev je domovem a rodinou pro všechny, a zvláště pro ty, ‘kdo se lopotí a jsou obtíženi’ (Mt 11,28).“

Chtěl bych ti také říci, že teologii studovat můžeš, tím nic nezkazíš, prohloubí se tvé poznání Boha a víry církve. Jako katechetka bys měla podíl na služebném Kristově kněžství, protože budeš církví pověřená k úkonům učitelského úřadu církve. Některé kongregace by tě opravdu ve třiceti letech nepřijaly. Ale pokud to je tvá cesta, tak se určitě jezdi podívat. Třeba je tvé povolání opravdu jen o hledání tvé rodiny! (vykřičník za touto větou dávám vědomě, protože toto považuji za jádro mé odpovědi)

Držím ti pěsti. Žehnám ti. Neboj. Kdo hledá, najde.

Kategorie otázky: Povolání, boží vůle