Víra je nesmysl a jako rozumného člověka mě uráží

Dobrý den,
Zajímám se o historii a už dlouhou dobu mě trápí otázky ohledně Boha a náboženství.
Chápu že lidé Boha potřebují. Já pevně věřím, že Bůh, který se popisuje v Bibli neexistuje, neexistoval a to ani v žádné tomu podobné formě. Fyzika funguje dokonale. Pro žádné zásahy "z hůry" není místo. Fakt, že někdo sepsal evangelium, pro mě není důkaz toho, že na Zem přišel Mesiáš, Syn Boží atd.
Ježíš nebyl o nic víc synem božím, než kterýkoli tvor. Udržování této
myšlenky ve společnosti po tak dlouhou dobu, je pro mě nepochopitelné. Víra, její rozšiřování a vliv mě jako rozumného člověka uráží.
Věří církevní představitelé, duchovní opravdu v Boha nebo se jen křečovitě drží moci či poskytují sociálně psychologické služby?
Proč na sebe nemůžem být hodní i bez Boha?

Vážený ...,
domnívám se, že kvalifikovaná odpověď na otázku po víře duchovních není tak snadná. Nejprve je třeba vymezit hranice. Budeme za věřícího považovat toho, kdo to o sobě prohlásí? Nasadíme jiná kritéria? Jaká a proč právě tato? Můžeme zkoumat, zda podle své víry duchovní žijí – dozvíme se mnoho o morálce, ale méně o víře. Můžeme testovat na znalost Bible – výsledkem bude právě jen míra znalosti Bible. Mimochodem, doslovná víra v biblické texty (a opět jsme u pojmu, který volá po zpřesnění) není v katolickém prostředí vždy považována za klad a měřítko zdravé víry.

Také jsem duchovním pracovníkem, knězem, pracujícím už bezmála dvacet let přímo s věřícími i nevěřícími. A věřit v Boha mi přijde naprosto přirozené a v nejednom případě také jako jediné možné. I kdybych přijal Vaši tezi o dokonalém fungování fyziky, nemohu nevidět, že fyzika realitu nevyčerpává. Proč by tu jinak byly ostatní vědecké disciplíny? Umění? To, co se nazývá spirituální dimenzí člověka?

Ptáte se, proč na sebe nemohou být lidé hodní i bez Boha. Nikdo nám v tom nebrání. Jako historik však dobře víte, jak tragicky dopadly pokusy uskutečnit společnost složenou z lidí (a nadlidí) neomezovaných a nezastrašovaných (křesťanským) Bohem.

Otázka zní podle mne jinak: Dokážeme na sebe být hodní i bez Boha? I v situacích, kdy se odměna jistě nedostaví, i ve chvílích, kdy tím výrazně snížíme svou konkurenceschopnost? A proč bychom takoví měli být? Pokud to postavíme pouze na pozemské odměně, tak se rychle ukáže, že nebýt hodným je ve většině případů mnohem výnosnější a ti, kteří volí tuto cestu jednají vlastně racionálně - vědecky.

V mém pojetí není Ježíš Kristus hrozbou, ale nadějí, díky které si mohu dovolit (neříkám, že se mi to vždy daří) být na straně spravedlnosti, dobra a lásky i v situacích, kdy je to krajně nevýhodné. Asi Vás zklamu, ale minimálně za sebe nemohu potvrdit především sociální status duchovních. Cítím se být svědkem naděje, která neklame a hlasatelem dobré zprávy o Bohu, který tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život.

Kategorie otázky: Křesťanství