„Vidíš, asi nejsi dobrý křesťan, když tě Bůh neslyší“

Nedávno jsem uvěřil. Rodiče z toho nejsou vůbec odvázaný. Často mi říkají, jaká je víra blbost. A navíc se mi někdy hnusně posmívají, když se mi třeba něco nepodaří ve škole, říkají: „Vidíš, asi nejsi dobrý křesťan, když tě Bůh neslyší““. Ale já věřim, že Bůh je se mnou. Děsně mě štvou. Mám na ně vztek. Proč mi to dělají? Nevim, jestli jim to budu schopnej někdy odpustit.

Stojím na tvé straně v tom, že o svém vztahu s Bohem víš nejvíc a ze všech nejlépe ty.
Promiň, nám rodičům může někdy v nazlobení vypadnout z pusy něco, co zas tak moc vážně nemyslíme, spíš je to ze strachu o dítě nebo z toho, že nám přetečou nervy nebo ze zklamání, že vše nejde tak, jak bychom si pro své dítě představovali. Nezvládneme to a můžeme tím zranit, aniž bychom to tak chtěli. Možná, že je to tak i u tvých rodičů. Možná se perou sami v sobě s tím, že už nejsi malý kluk a stavíš se na vlastní nohy. Už nemají všechno pod svou kontrolou, což by rádi, a je pro ně těžké, že to tak není a reagují nepřiměřeně. Nevím. Zkus se na to, prosím, podívat i z jejich strany. Co k tomu prožívají oni, co je k tomu asi vede?

Pojďme se ale vrátit k tomu co tě štve. Bylo by fajn, kdyby sis uvědomil, co tě na tom vlastně bolí nejvíc. Jestli to, že mluví o něčem, do čeho nevidí – o tvém vztahu s Bohem – nebo to, že se nesejdete v pohledech víry, nebo jejich nepochopení a neochota přijmout tvá vysvětlení. Nebo to, že se to postavilo mezi vás. Naprosto chápu, že jsi zklamaný a že tě to zarmucuje. I to že jsi naštvaný.

Váháš, jestli jim můžeš odpustit. Odpověď je jednoznačná. Ano. Jednak proto, že Bůh odpouští nám a my ho v tom máme napodobovat. Koukni se na Boha Otce, jak krásně nám stále znovu odpouští. Odpuštěním rozvazuje to, co nás svazuje, a tím nám dává svobodu od hříchu a pro nový život. Bez svázání. Tak je to podobné v našich vztazích. Pokud neodpustím, tak tím moje nitro bude zasažené, zavírám tím dveře pro vztah. I když o něj třeba stojím, tak neodpuštění je překážka, to co mě svazuje v lásce k druhému. A to pak bolí. Když odpouštím, tak pouštím toho druhého ze svázanosti v sobě samé. Dávám mu jakoby další život. A taky sobě. Nenesu v sobě překážku.
Myslím, že jim můžeš ze srdce odpustit, i když nesouhlasíš s tím, co říkají. Odpuštěním nedáváš zapravdu tomu, co říkají, ale přijímáš je zpět do vztahu ve svém srdci. Rušíš bariéru. To čím ti ubližují i ta síla, kterou tě to zasahuje, v tobě zůstat nemusí. Můžeš to všechno předat do rukou Bohu. On si s tím bude vědět rady.

Možná tě taky trápí, jak vlastně rodičům vysvětlit, že pravdu nemají, jak reagovat, když se situace znovu opakuje. Protože tě asi neposlouchají, když se jim snažíš vysvětlit, že to vidíš jinak než oni, bude asi nejlépe, když je nebudeš přesvědčovat slovy, ale tím jak žiješ. Když z tvého jednání poznají, že se snažíš žít dobře, pochopí tím víc. I o tvé víře. A když se ti něco nepovede, tak se neboj říct, že se ti to prostě nepovedlo, a že si z toho vezmeš poučení. Že ses na tom něco naučil. Třeba i to, že je pro školu nutné dělat víc, aby výsledky byly lepší. Protože i kdyby ses modlil sebevíc, ale neučil ses, tak úspěch ve škole nebude. S Bohem to je spolupráce. Nedělá za nás věci, které máme udělat my. Ty musíš udělat všechno, co máš – tedy se učit – a On udělá za tebe všechno to, co ty sám udělat nemůžeš.

-marse-ov-

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům, Hledání Boha, víry, Evangelizace, Hudba, škola, krize víry,...