Věřím, ale s něčím nemohu souhlasit

Dobrý den,
po mnoha letech jsem začal opět chodit do kostela. Dříve jsem hledal smysl v různých filosofiích, buddhismu. Dnes mám rodinu a z různých důvodů opět vnímám, že křesťanství je mou cestou.

Bohužel moje potřeba upřímnosti mi nedovoluje jít ke zpovědi a svatému přijímání, protože si myslím, že pokud moje nejhlubší přesvědčení nesouhlasí s některými "články křesťanské víry" jako např.:
- peklo jako věčný trest
- výlučnost římskokatolické církve
- naivní představa nebe jakožto místa, kde přebývají duše

nemohu k těmto svátostem přistoupit. Nebo mohu?
Moc děkuji za případnou odpověď i za práci, kterou tímto způsobem děláte, navíc s láskou a pochopením. Vaše odpovědi jsou moudré a laskavé.

Dobrý den,
děkujeme za Váš dotaz. Potřeba upřímnosti, o níž se zmiňujete, patří beze sporu mezi vlastnosti, jež jsou Pánu Bohu velmi milé. Je navíc dost možné, že by jen stačilo trochu více se pídit po smyslu některých věroučných článků, abyste objevil, že nejsou zase tak vzdálené Vašemu přesvědčení, jak by se při jejich stručném (nebo dokonce nepřesném) vyjádření zdálo. Pár poznámek ke zmíněným bodům:

1) Je pravda, že o věčném trestu se Bible zmiňuje. Nicméně pojem Božího trestu podle Katechismu katolické církve "nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu" (KKC 1472). Tedy i samotné peklo označuje katechismus za „stav konečného sebevyloučení ze společenství s Bohem a blaženými“ (KKC 1033), tedy jako důsledek svobodného rozhodnutí člověka, nikoliv jako trest uvalený na hříšníka primárně zvenčí. Co naděláme s člověkem, který se rozhodne na věky se otočit k Bohu zády...

2) Římskokatolická církev, s ohledem na kontinuitu až k apoštolům a ke Kristu, skutečně předpokládá, že i přes všechna dílčí lidská pochybení v dějinách je jí trvale svěřeno duchovní obdarování, jež jinde nalézt nelze, pochází přímo od Krista a může být velkou pomocí lidem na cestě ke spáse. Takto chápané vědomí výlučnosti si neuchovává z pýchy, ale z pocitu zodpovědnosti za svěřené dary. Katolická církev netvrdí, že spasen může být jedině ten, kdo je v ní pokřtěn a s ní žije. Současně se ale nemůže zřeknout úlohy, která jí byla dána: poskytovat člověku zvláštními prostředky, ustanovenými samotným Kristem, pomoc na cestě k cíli lidského života.

3) Jako tento cíl bývá označováno "nebe" - jeho podstatou je možnost vidět Boha tváří v tvář, „takového, jaký je“ (1 Jan 3,2). Jedná se tedy o stav duše, nikoli o místo (zvláště ne o místo lokalizovatelné v našem trojrozměrném prostoru, pokud už chceme tento pojem alespoň nějak analogicky použít, to by bylo opravdu naivní).

Sama církev si je dobře vědoma toho, že veškeré výroky o Pánu Bohu jsou jen velmi nepřesné a příliš lidské ve srovnání s Boží velikostí, jež nekonečně přesahuje všechny naše lidské pojmy...

Přimlouvám se, abyste ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání šel.

Kategorie otázky: Hledání Boha, víry