"Nevědomost hříchu nečiní?"

Dobrý den,
rád bych se zeptal, jestli je hřích, když udělám něco, o čem nevím, že je to hřích? Máma mi řekla, že když se neučím, je to hřích, to jsem si ale nemyslel. Já se třeba vykašlu na přípravu do školy, a pak se před písemkou modlím, ať to nějak napíšu a dostanu jedničku. Nebo někdy něco nedomyslím, třeba jsem doma nechtěně počmáral ubrus, ale nechtěl jsem..., pak se modlím, ať se na to nepřijde.
Je to hřích proti Duchu svatému? A když ano, mám alespoň polehčující okolnost, že jsem to nevěděl? Musím se z toho zpovídat?

Milý...,
pro začátek si definujme hřích jako vědomé a dobrovolné porušení zákona Božího. A nyní do této, pro někoho možná trochu staromódní definice, dosaďme to, o čem píšete. Omylem počmáraný ubrus postrádá pro hřích nutné "vědomě a dobrovolně", s neučením se do školy je to nejspíš opačně.

Nezáleží však pouze na skutku. Je nutné také přemýšlet proč a za jakých okolností byl vykonán. Je-li výhradní motivací mé modlitby snaha zakrýt, že jsem byl líný, pak je jinak jistě chvályhodná modlitba poněkud znehodnocena cílem, který sleduji.

Nevědomost jako polehčující okolnost je ošidná. Jestliže nevím, pak podle výše uvedeného nehřeším. Jestliže nevím, ale měl bych vědět (chybějící vědomost odpovídá mé situaci – věku, vzdělání, možnosti se poučit), pak jde o nevědomost zaviněnou a tu nelze za polehčující okolnost považovat.

Za hřích proti Duchu sv. je obvykle vydávána těžká zatvrzelost, ve které člověk vědomě a vytrvale odmítá přijmout Boží milosrdenství skrze lítost. Jinak řečeno – ze zloby vůči Bohu dělám něco zlého a odmítám litovat spáchaných hříchů. Sám už jistě dovodíte, že výše uvedené by se jako hříchy proti Duchu sv. kvalifikovat nemělo.

Hovořit se svým zpovědníkem o všem, co Vás trápí nemohu než vřele doporučit. Pokud nevíte, jak to či ono říci, radím být stručný, věcný a především upřímný.

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích