Můj život je jedna velká prohra

Můj život je jedna velká prohra.
…
Už nemám sílu jít dál, chtěl bych umřít...  Vždycky jsem si říkal že Bůh nemůže být krutý, nenávistný,  pomstychtivý, vždyť se říká, že je Láska... Ale připadá mi, že Bůh má snad záměr ubližovat. Proč se mi mstí? Neměla by to být spíš specialita ďábla? Proč mě tak nemá rád?
Našel by se kněz, který mě vyslechne a neodsoudí?

Je mi opravdu líto, že prožíváte tak velkou bolest, že je pro Vás život k neunesení. Moc bych si přála, aby tento e- mail přinesl trochu světla a naděje do Vašeho života.
…..
Zprostředkovat Boží odpouštějící a přijímající lásku by Vám v podstatě měl každý kněz. Možná je potřeba k tomu jen najít odvahu a udělat krok důvěry. Pokud dáte s lítostí všechny své hříchy Ježíši, můžete si být jistý, že jsou Vám odpuštěny. V Bibli dokonce stojí:  „ …i kdyby Vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh…“ (Izajáš 1,18). A možná pak uvidíte trochu jinak život, který žijete. Hřích a naše zranění (která jsme často získaly už v dětství), mění naše vnímání reality a pravdy. A jsou to také často „škvíry‘‘, kudy na nás zlo může. Specialita ďábla je, jak správně píšete, nám ublížit. A ubližuje především tím, ŽE SE NÁS SNAŽÍ ODDĚLIT OD BOHA. Bez Boha na nás totiž může, člověk je proti ďáblu slabý, ale s Bohem na nás nemá žádný nárok. Proto překrucuje skutečnost, říká polopravdy nebo lži, bere nám naději i odvahu. Jeho možná největší lží je: Bůh tě nemiluje, nemyslí to s tebou dobře! A to je opravdu nehorázná lež, protože Bůh dal za nás život – v osobě Ježíše Krista. 

Bůh není tyran, nikomu se nemstí. Jen nám dal svobodu a tak můžeme volit mezi dobrem a zlem. My sami a všichni ostatní lidé taky. A proto se i můžeme vzájemně zraňovat. 

Bůh je opravdu láska. Ale abychom tomuhle uvěřili, potřebujeme to nějak zakusit. A těmi prvními, kdo nás to má naučit, u koho to máme zažít, jsou naši rodičové. Oni tím, jak se k nám chovají, jak bezpečné a láskyplné prostředí pro nás vytvoří, jak se radují z toho, že jsme, jak o nás pečují, jak se zajímají, jak naslouchají, jak nám umožňují rozvíjet naše dary…..  Tím vším nám ukazují „obraz‘‘ Boha. Ať chceme nebo nechceme, obraz Boha si vytváříme podle svých rodičů.

Po zpovědi - až budete mít čistší výhled (je to jako když umyjete hodně zablácené okno), bych Vám doporučovala udělat jeden krok. Sedněte si před kříž, dívejte se na Krista a řekněte mu všechno, co potřebujete. Nemusíte hledat žádná zvláštní slova, můžete se zlobit, plakat, křičet, ptát se, …..  cokoli, co máte na srdci vyslovte před Bohem. Nic v sobě nenechejte. Až to bude všechno, zůstaňte v tichu před křížem a počkejte na Boží „odpověď“. Proste ho, aby Vám nějak odpověděl. Boží odpověď může mít nejrůznější podobu – může to být nějaká myšlenka, biblický text, nápad, pocit pokoje, naděje……nechte se Bohem překvapit. A důvěřujte. Bůh Vás s láskou povolal do života, Bůh Vás chtěl. Máte tady své místo, svůj úkol, který nemůže udělat nikdo jiný, než Vy. 

Kéž Vás Hospodin požehná, naplní svojí láskou a uzdravující mocí a vede Vás krok za krokem ze smrti do života v plnosti.

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných