Bůh mě opustil

Jednou, je to asi rok zpátky jsem uvěřila, že Bůh je tu i pro mě. Cítila jsem jeho blízkost a podporu. Ten pocit byl úžasny, cítila jsem bezpečí a jistotu jako nikdy a cítila jsem se být lepší než dřív.

Pak jsem ale udělala něco špatného, nevážila jsem si toho co jsem měla, nebyla jsem spokojená s tím co mi bylo dáno...a on mě opustil. Od té doby se mi nic nedaří, občas uvažuji, jestli to náhodou není jen zkouška. Jestli to třeba není lekce skromnosti... Co mohu udělat aby se ke mně vrátil?

Bůh s námi hraje na jakousi schovávanou. Ale ne proto, aby nás trápil, ale proto aby zušlechťoval naši lásku. Chce, abychom ho stále znovu hledali. Nechat se ukolébat ve své představě Boha je pro víru nebezpečné.

A nebo se na otázku dá odpovědět ještě z jiného směru. Bůh má vícero tváří. Třeba ho poznáváš jako Boha, který mlčí. On je ti stále velmi blízko, ale mčí. Nechává tě kráčet životem samostatně. Je to jako když ses učila jezdit na kole. Táta nebo máma tě drželi pod sedlem, abys udržela rovnováhu. Zezadu tě popostrkovali a povzbuzovali: "Jsem s tebou, jsem tu..." Ale přišel okamžik, kdy tě pustili, abys jela sama. Stále za tebou utíkali, stále tě povzbuzovali a chránili před pádem, ale nedrželi tě. Jejich přítomnost se nezmenšila, jen proměnila. Podobně to může být i s Bohem.
Nechce z tebe mít loutku, ale svobodného člověka s dospělou vírou.

Co dělat? Snad mu co nejvíc naslouchat. Nejen ráno nebo večer při modlitbě. Ale i když půjdeš po ulici, když se budeš bavit s kamarády, když budeš sedět nad učením nebo v práci. Stále ho vyhlížet, stále ho volat, stále mu klást otázky.
Trpělivost...

Kategorie otázky: Víra a život (život z víry), Modlitba, Pochybnosti a krize víry