V totálním nasazení

Útěk a zatčení

z knihy V Africe mi říkali Sípho , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Přidělili mě do Berlína, kde jsem rok pracoval v továrně na akumulátory. Při ní byla také ubytovna, v níž byly lidé všech možných národností, Poláci, Francouzi, Jugoslávci, no prostě lidé z mnoha Německem okupovaných zemí.

Tam jsem taky na čas vypomáhal v jednom českém orchestru. Hrál jsem na piano, ale na repertoár téhle kapely jsem nebyl zvyklý. I když jsem horoval pro moderní muziku, koneckonců měl jsem v Příbrami svůj vlastní džezový orchestr - tři saxofony, pozoun, dvě trubky, basu, já hrál na piano a sem tam dokonce i zpíval. A tady si dovolím jen malou odbočku. Náš orchestr se jmenoval Mladí v rytmu, jeho členové nebyli z jedné školy, zpěv obstarávalo dívčí trio a čtyři kluci, kteří zpívali trampské písně.

Jednou jsme v Příbrami měli koncert, byl velmi úspěšný, ale po něm už jsme nesměli hrát, bylo nám to zakázáno, poněvadž někdo pozorný zjistil, že jsme měli za znělku část písničky San Francisco. Ani jsem si to neuvědomil, prostě se mi líbila; no úřady mi sice nic neudělaly, ale byl jsem upozorněn, tedy má teta, za kterou přišli nějací uniformovaní muži, a jejím prostřednictvím mě požádali, abych už veřejně nevystupoval. A tím také skončily mé produkce před obecenstvem. /…/

Když začali Spojenci bombardovat Berlín, nevycházeli jsme v továrně z hrůzy a trvalého strachu. Americké a anglické nálety byly pravidelné, jestli si to dobře pamatuji, tak to bylo až třikrát do týdne. Nejhorší bylo bombardování, kterému jsme říkali kobercové, kdy přiletělo několik stovek letadel a jedno za druhým shazovalo pumy. Pak člověk viděl místa ne nepodobná koberci, všechno zbořené, srovnané se zemí... Některé továrny hořely i několik dní a nocí, poněvadž fosforové bomby zapalovaly vše, nač dopadly, hořel snad i kámen. Hořeli lidé, hořela zvířata...

Na některých velkých ulicích se začaly stavět jakési bazény, jejichž okraj mohl člověk jednoduše překročit a ve vodě se uhasit. Jednou jsem hrál v restauraci v nějakém velkém parku, na jméno už si nevzpomenu, kam chodili většinou lidé, co byli v Německu totálně nasazení. Orchestr hrál, netancovalo se, jenom se poslouchalo a pilo pivo a sem tam byl i nějaký párek. Najednou začaly houkat sirény a všichni utíkali do krytů. Byl tam se mnou jeden můj kamarád, kterému se moc nechtělo, protože si myslel, že v parku je v bezpečí. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby také odešel, ale on ne a ne. U restaurace byl otevřený železný poklop od šachty na uhlí. Tam se schoval a zavřel nad sebou železný kryt, což se mu stalo osudným. Když jsme se po náletu vraceli z bunkrů zpět do parku, byla restaurace rozbitá a železný poklop celý rozžhavený./.../

Byly to strašné doby a já jsem si říkal, když umřít, tak doma nebo někde jinde, ale ne tady. Rozhodl jsem se, že uteču. Vymyslel jsem si něco hodně věrohodného a požádal o pár dnů volna na cestu domů. Odjel jsem, a zpět se už nevrátil. S kamarády jsme přemýšleli, jak bychom se dostali za hranice Protektorátu, ale to už byl třiačtyřicátý rok, a nebylo to tak jednoduché. Čekali jsme na vhodnou příležitost, až jednoho dne přišel četník a říká mně: "Budu vás muset zatknout nebo odvézt do Uherského Hradiště, je tady na vás udání, že jste se nevrátil do Německa."