Střed našeho života

z knihy Po provaze ke Kristu , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Hříchocentrismus

Vyvarovat se zla, nedopouštět se hříchu v žádné podobě je nutné a stojí jistě mimo tuto diskusi. Zastávat ovšem názor, že žádný hřích neexistuje, patří do oblasti morálního extremismu, se kterým nesmíme souhlasit. Protipólem je pravý opak, kdy se všechen čas věnuje inventarizaci a třídění vlastních prohřešků. Nikdo nepochybuje o tom, že je dobré být zdráv, čas od času si zajít zkontrolovat výšku krevního tlaku a nechat si prohlédnout chrup. Pokud se nám ovšem starost o zdraví stane středem našeho veškerého života, budou z nás časem protivní hypochondři. Nebudeme dělat nic jiného než hledat na svém těle kdejaký příznak zhoubné nemoci. Staré pravidlo říká, že je lepší nemocem předcházet, než je léčit. To znamená, že nemáme svou pozornost upínat k chorobám, ale ke zdravému životnímu stylu. Něco podobného můžeme přenést i do duchovního života. Od ranního probuzení až do večerního ulehnutí se „křesťánek“ věnuje sledování svých hříchů. Všechno, nač se jen podívá, je hříšné, na co pomyslí, je polohříšné, a co udělá, je těžce hříšné. Spoustu času věnuje třídění hříchů, kterými je úplně zaujatý. Jeho život se stává hříchocentrickým.

Kristocentrismus

Nechci ani v nejmenším výše zmíněné otázky, zvláště ne problém hříchu, zlehčovat ani znevažovat. Vzhledem k tomu, že hřích a Ježíš stojí na opačných koncích jedné cesty, domnívám se, že upínají-li se oči člověka stále jen ke hříchu, jsou jeho záda otočena ke Kristu. Navrhuji v této souvislosti začít pěstovat „kristocentrismus“. Podobně jako je tomu v péči o naše tělesné blaho. Zdravým životním stylem budeme předcházet nemocem. Pokud budeme fascinováni Ježíšem, budeme se postupně otáčet ke hříchu zády.

Několik falešných představ o sobě samém

Přijímejme se takoví, jací jsme. Protože takové nás přijímá i Bůh. A neodvozujme svou hodnotu od toho, jak se nám daří splnit naše vlastní, předem stanovené „normičky“. Ty nám říkají, že máme být dokonalí, stoprocentní, jinak nemáme žádnou cenu, ale na druhé straně máme ovšem důvod mít z toho komplex méněcennosti. Pokud nás rodina nebo škola hodnotila kladně podle norem, které nám byly stanoveny, mohli jsme po opuštění těchto dvou institucí podvědomě cítit, že nám pozitivní známkování chybí. Jednalo se o jakými „abstinenční syndrom po chvále i normách“. Proto jsme si začali normy vyrábět sami. Jak v životě manželském, profesním i duchovním. A svou hodnotu jsme odvozovali od jejich plnění.

Pozdě večer manželka ještě vysává již opakovaně vysátý prach, před půlnocí uklízí uklizené, po půlnoci jde zametat zametený chodník před domem. Když konečně upadne (nikoli ulehne) dlouho po půlnoci do postele, zkoumá, zda splnila sama sobě stanovené normy, udělala všechno dokonale, zda může být sama se sebou spokojená, zda má jako žena vůbec nějakou hodnotu. Že mohla onen promarněný čas věnovat manželovi a dětem, jí nedojde. Zapomíná, že láska je víc než plnění normiček.

Podobně je tomu v životě duchovním. Plnění vlastních norem se začíná stávat zákonem. Dobrou křesťankou jsem přece jenom tehdy, když navštívím každou pouť v okolí, odmodlím se všechny novény, absolvuji pravidelně adorace, meditace, kontemplace i levitace, předplatím si katolický tisk, stihnu každý den mši svatou, tři růžence a dvoje litanie. Pozdě večer padnu na lůžko a uvažuji o tom, zda jsem něco nezapomněla a zda je se mnou Bůh tím pádem spokojen. Že jsem ten den silně zanedbala péči o manžela, děti, bližní i sebe, jde stranou. A přesto nám Ježíš říká: Milosrdenství chci, nikoli oběť. Opět zde platí, že láska je víc než plnění sebechvalných normiček.

Nevyrábějme si svou hodnotu, máme ji. Jsme vykoupeni krví Ježíše Krista.

Naštěstí se už z kazatelen našich kostelů neozývají věty o tom, že člověk je nicotný, bídný, že je pouhý červ. Nejsme červi, protože Ježíšova krev netekla ani za hlísty, ani za škrkavky nebo žížaly, ale za nás. Tato skutečnost nás na druhé straně neopravňuje k tomu, abychom chodili pyšně po světě a na tuto skutečnost upozorňovali každého na potkání. Stejnou cenu, stejnou hodnotu totiž mají i ti, které od rána do večera potkáváme, ti, kteří si toho nejsou ani vědomi. Naopak naše vědomí této lidské velikosti nás má vést ke zdravé pokoře.

Neorientujme se na výkon, nedokazujme nic Bohu, ani sobě. A občas se zbavme falešného přesvědčení, že naše činnost pro druhé je pokaždé motivována láskou k nim. Svatý apoštol Pavel sice píše, že kdyby pro druhého skočil do ohně, ale lásku k němu by neměl, nic by mu to neprospělo. Existují ovšem časté případy, kdy pro druhého skáčeme do ohně právě z lásky k sobě! Často se nepřijímáme a nejsme spokojeni sami se sebou jen proto, že nenaplňujeme „normičky“, které nám vytvořilo okolí. Nejsme patřičně štíhlí, patřičně značkově oblečeni, nenosíme výstřelky poslední módy, nejsme prostě, jak se dnes říká, „in“. Nepřijímáme se tedy kvůli barvě pleti, původu, vzdělání, hmotnosti těla, výšce bankovního konta…

O tomto problému svých současníků věděl už svatý Pavel, který v dopise Galaťanům píše toto: „…nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ Připomněli jsme nutnost přijmout se takoví, jací jsme, přijmout své nedostatky i meze. Zde by se dala vznést námitka: Není to pasivita nebo lenost? Kam se poděla touha růst, změnit se, překonat se, abychom byli lepší? Cožpak nás evangelium nevyzývá k obrácení?

Touha být lepší, ustavičně se překonávat a růst v dokonalosti je samozřejmě nezbytná, o tom zde není řeč, protože přestat postupovat znamená přestat žít. Kdo netouží stát se lepším, lepším se nestane. Avšak abychom se stali lepšími, dokonalejšími, musíme se přijmout takoví, jací jsme. Oba postoje si odporují jen zdánlivě; oba jsou nezbytné, navzájem se doplňují a vyvažují – musíme přijímat své meze, ale tak, aby se z toho nestala rezignace, ztráta touhy po změně k lepšímu.

Terapie V-komplexem

Pokud si upřímně nepřiznáme pravdu sami o sobě, o vlastní slabosti a nedokonalosti, vystavujeme se dvěma nebezpečím. Prvním je falešné léčení komplexu méněcennosti jedovatým lékem, který se jmenuje „V-komplex“. Komplex vícecennosti.

Stavíme se před sebou, před druhými i před Bohem do pozice super borců. Protože svou „výjimečnost“ nemůžeme prokázat v žádném oboru lidské činnosti, dáváme ji najevo buď výstředním zevnějškem nebo slovní prezentací rádoby filozoficko-politicko-náboženského moudra. Do nádražní restaurace vstoupil génius.

Druhé nebezpečí se ukrývá v naší žárlivosti vůči těm, kteří jsou na tom „líp než my“. To může vést nejen k pasivnímu odporu vůči nim, ale až k nenávisti a zlomyslnému jednání.

(Redakčně upraveno)