Šťastné dítě

bez šťastných rodičů?

(Zpracováno podle Jiřího Kovaříka)

"Jó, za našich časů to bylo všechno jiné. Děti byly bez počítačů, televize a reklamy mnohem spokojenější". Tak to slýcháme. Co ale ovlivňuje štěstí našich dětí? Je to na prvním místě postoj a vztah rodičů k nim jakožto jedinečným, svérázným lidským bytostem. Vyrůstá-li dítě mezi "svými lidmi", kteří dovedou citlivě a vřele odpovědět na jeho pláč či křik, kteří dovedou odstranit nejistotu a nepohodlí, jsou k dispozici vždy, když je malé dítě potřebuje, stávají se jeho oporami v orientaci v neznámém a stále se rozšiřujícím světě.

Má-li se dítě zdravě a zdárně vyvíjet, musí vyrůstat v prostředí stálém, emočně vřelém a dítěti srozumitelném. Tam, kde se prostředí a lidé v něm často střídají a mění, tam, kde jednou někdo na pláč dítěte zareaguje klidně a účinně, ale jindy s křikem, výhrůžkami a bez účinné pomoci, popřípadě nezareaguje vůbec, tam se "svět" stává nevyzpytatelným a ohrožujícím.

Závisí tedy na tom, zda je naše dítě chtěné a přijímané, popřípadě třeba i neplánované, ale přijaté a přijímané, bez skryté výčitky v pozadí "tys mi zkazilo život", "ty jsi příčinou mého neštěstí". Pokud má někdo s tímto svým postojem potíže a zároveň cítí, že to promítá do svého stavu a jednání s dítětem - a pokud s tím chce něco dělat - měl by se obrátit na zkušeného a doporučeného odborníka.

V čem ve výchově chybujeme?

Myslím, že nejčastější chybou je to, že si plně neuvědomujeme svůj význam a nezastupitelnost v životě dítěte. Další chybou je nedostatek trpělivosti, později důraz na dobrý výkon či výsledek, bez dostatečného ocenění snahy - tedy nadměrná náročnost.

Snad nejrozšířenější je ale nedostatek času, a (hlavně) neochota si čas udělat. Všichni jsme v pokušení stavět svou vlastní identitu na tom, co děláme, na své profesi. Vězme však, že jakožto rodiče jsme teď, v této chvíli, pro své děti nezastupitelní. Neuděláme-li si na ně čas, budou hledat někoho, kdo si ten čas najde.

Má psychologická praxe v "učednické dílně" profesora Matějčka mě naučila uvědomit si jednu důležitou okolnost, kterou všichni dobří rodiče intuitivně znají, a ti rodiče, jimž se příliš nedaří, alespoň tuší: dítě může být, a je, šťastné, jsou-li šťastni jeho rodiče.

***

Zpracováno podle Katolického týdeníku č. 13/2004.