Náš rozum je magnet

Aristotelés ze Stageiry

z knihy Šimon v říši filozofů , vydal(o): Trinitas

"Slyšíš, Aristotele?! Odkud je ten hlas?! Kdo to mluví?! Slyšíš, Aristotele?"
"Ale slyším, slyším. Jak se jmenuješ?"
"Šimon, ale řekni mi rychle, kdo to mluví!" dotíral jsem naléhavě
na nového známého. Aristotelés mi rukou ukázal na člověka stojícího v kruhu mladých lidí na malé výšině.
"To on?" zeptal jsem se pro jistotu. "Ano, on."
"Kdo to je?"
"To je PLATÓN."
"Mohl bys mi vysvětlit, o čem to mluví, Aristotele?"
"Platón mluví o jeskyni," odpověděl Aristotelés, ale pro mou zvědavost to bylo příliš stručné.
"No a? No a?"

Nemohl jsem vydržet na místě, tak jsem byl vzrušený.
"Mluví o jeskyni, v níž sedíme."
"No, to vím. Ale vlastně nevím, vždyť my tu sedíme pod stromem."
"Ovšem, sedíme pod stromem, ale to vůbec neznamená, že nesedíme v jeskyni," řekl Aristotelés.

"No, tak dobře. Ale co dál?" zeptal jsem se netrpělivě.
"Platón dokazuje, že celý svět, který nás obklopuje, totiž rostliny, zvířata, my sami, hvězdy, obloha, všechno existuje pouze určitým způsobem. Řekni, Šimone, co existuje opravdověji – ty nebo tvůj odraz v zrcadle?"
"To se rozumí, že já, a ne můj odraz."
"Tak vidíš. Všecko, z čeho se svět skládá, je takovým zrcadlením. Ten svět v zrcadle přirovnal Platón k jeskyni."
Tam jsem asi byl, pomyslel jsem si.

"Z toho vyplývá, že to, co skutečně existuje, musí být mimo jeskyni tak, jako když ty stojíš před zrcadlem. My všichni podobní těm spoutaným, poznáváme pouze obrazy věcí dokonalých, věčných, neměnných prostřednictvím smyslů - zraku sluchu, chuti, hmatu. Už rozumíš?"

"Samozřejmě, rozumím. V jeskyni, to je v našem světě, vidím stíny všech dokonalostí z rajské zahrady," odpověděl jsem.
"Máš na mysli SVĚT IDEJÍ, ne?"
"Ano, ano!" přitakal jsem. Bylo mi docela fuk, jak nazývá Aristotelés rajskou zahradu, zda svým způsobem nebo mým "Ať tak nebo tak," obrátil jsem se na Aristotela, "už vím, že to nebyl sen. Rajská zahrada existuje!"
Aristotelés se na mne nedůvěřivě podíval.

"Naprosto ne," řekl, "svět idejí nebo jak ty říkáš ´rajská zahrada´ neexistuje!"
"Jak to - neexistuje?! Přece já jsem tam byl! Byl jsem v jeskyni, viděl jsem překrásné světlo a všecko, co bylo v něm, takové opravdické. "Tos byl asi duchem," smál se Aristotelés, "vždyť to světlo by mohl vidět jen tvůj duch."

"Byl jsem duchem opravdu, vždyť ten člověk v jeskyni mě nemohl vidět, ačkoliv já jsem ho viděl zřetelně."

"Poslouchal jsi moc dlouho Platóna," utahoval si ze mne Aristotelés".
Ačkoliv je mi divné, že jsem tě tady dosud neviděl, mládenče." Chvíli na mne Aristotelés pozorně hleděl a pak řekl:
"NÁŠ SVĚT NENÍ JESKYNĚ A TO, CO JEJ TVOŘÍ, NEJSOU STÍNY. SKUTEČNÉ POZNANI JE MOŽNO ZÍSKAT POUZE POZOROVÁNÍM TOHO, CO JE KOLEM NÁS, CO MŮŽEME UVIDĚT, USLYŠET, ČEHO SE LZE DOTKNOUT - TO JE ZÁKLAD NAŠEHO POZNÁNÍ.

Náš rozum vytahuje význam věcí jako magnet a to, co vytáhne, to je nejdůležitější. Odtud víme, co to znamená, že něco je rostlina, zvíře nebo člověk. Odtud se dovídáme, že NEEXISTUJE NIC JEN TAK, BEZ PŘÍČINY NEBO ÚČELU.

A přece k tomuto poznání nepotřebujeme vůbec žádnou rajskou zahradu" - prohlásil nakonec Aristotelés.

Zesmutněl jsem. "Škoda že ji nepotřebujeme," pomyslel jsem si. Vždyť byla tak nádherná. Bylo to určitě místo, kde by každý mohl být šťastný.