Konvalinko, sne křehký

Fialo noční

z knihy Moji přátelé , vydal(o): Trinitas

FIALO NOČNÍ, smutná to útěcha pro churavé plíce, že napřesrok rozkveteš jim na hrobě. Lupínky tvé podrží pleť panenskou; to není tvojí vinou, že dole jsi dřevem a nahoře rostlinou. V poledne jsem se o tebe bál, nemysli, žes mne urazila, rty tvoje byly tak bledé – áááách! – a včera po celou noc jsem nezdříml: řeka tiše kráčela, mysl nebes byla zamlžena jakýmsi horkým citem a světlušky v propastech černých hvozdů zdály se titěrkami, ó Paní drahá.

KONVALINKO, sne křehký kořenů dubových o hradních pannách století třináctého, také my jsme si přáli ztratit se v doubravách a bráti do prstů drobounké věci z úběle.

MAŘÍ LISTE, život tvůj jest jako na dlani a neznáš, šťastný, květů, jako láska syna selského nezná slov.

BOŽÍ DŘEVČE, není s tebou řeči na hřbitově, ale ze všech květin pamatuješ nejvíce; ó bratře, každý návštěvník utrhne si tě, mysle na cosi jiného, a marně se skrýváš v posledním koutku zahrady.

ČERNÝ KOŘENE, není možno, aby ses tady tak roztahoval, přece pamatuj, že jsi tu hostem, babičky také nejsou samojediné na světě.