Hřích v teologickém myšlení

Význačné definice

z knihy Hřích (heslo ze Slovníku spirituality) , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Teologie vždy neustále rozbírala hřích a snažila se vystihnout jeho formální prvek a příznačné stránky. Zde připomeneme jenom některé nejvýznačnější definice, které shrnují výsledky tohoto studia.

1. Hřích jako porušení Božího zákona

Proslulá je formule sv. Augustina: "Hřích je výraz nebo skutek nebo jakákoli touha, jež se příčí věčnému zákonu." Tato definice se však nesmí vykládat legalisticky, nýbrž jde o osobní výklad zákona. Nejde hlavně o porušení normy, ale o odpor k Bohu, původci zákona, i když je vydán prostřednictvím těch, kdo mají ve společenství moc vést lidi. Zákon není jen předpis uložený zvenčí, který brzdí nebo omezuje lidskou svobodu, ale také a ještě radikálněji je to rozměr, který dává lidské bytosti strukturu a směr a podněty k jejímu rozvoji (S. Th. I-II,q.106,a.1). Proto poruší-li někdo zákon, protiví se základnímu zaměření své osoby k dobru, ke splnění poslání obsaženého v povolání k životu a objasněného celkově všemi událostmi, jimiž se projevuje.

2. Hřích jako urážka Boha

Tato definice odpovídá biblickému myšlení. Svatý Tomáš ji uvádí v různých souvislostech. Výslovně ji potvrzuje Pius XII. v encyklice Humani generis (DS 3891). Ve světle Písma [výše, 11 ] není tato definice chápána ve smyslu antropomorfickém, který by vedl k výkladu svrchovaně omezujícímu. Nevylučuje se sice možnost chování, které s sebou nese výslovné odmítnutí Boha, ale mnohem častěji se urážka Boha konkrétně projeví chováním, které je zhoubné pro bližního i pro člověka samotného (sv. Tomáš, C. Cent., 3, C. 122).

3. Společenský rozměr hříchu

Poukazuje se na něj nejen proto, že je psychologicky nakažlivý, ale i proto, že solidárně spojuje lidi navzájem. Čím víc se lidé odloučí od společenství s Kristem, tím víc vzrůstá jejich solidarita ve zlém, kterou hřích zjevuje a posiluje. Toto se stalo ještě zjevnějším v nynějším způsobu života. Má totiž silně společenský ráz a činí nás citlivějšími pro společenský dopad hříchu a pro rozsáhlou spoluodpovědnost za zlo ve světě (střetání kolektivních sobectví, nelidské uplatňování moci, ničení přírodních zdrojů ...).

4. Hřích jako vzdálení od Boha a obrácení se k tvorům

Ve spisech svatého Augustina se velmi často a rozmanitě vrací jedna formule. Tato definice shrnuje skutečnost hříchu a snaží se vystihnout dvojí rozměr, který se v něm konkretizuje: stránku teocentrickou, podle níž je hřích odporem k Bohu a znetvořením jeho díla, a stránku antropocentrickou, která považuje hřích za zlo člověka v jeho plné skutečnosti osobní, společenské a kosmické, za umenšení, které brání dosáhnout lidské plnosti (GS 13).