Dřevěná mísa

z knihy Příběhy pro uzdravení duše , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Stařec se odstěhoval k synovi, snaše a šestiletému vnukovi. Ruce se mu již třásly, zrak se mu kalil a kroky slábly.

Rodina se scházela k jídlu u jednoho stolu, ale starcovy třesoucí se ruce a nejistý zrak společné stolování ztěžovaly. Hrách mu padal ze lžíce, a když se snažil uchopit sklenici s mlékem, často skončilo rozlité na ubruse.

Syna a jeho ženu už celá záležitost unavovala. Syn tedy řekl: „Musíme s dědečkem něco udělat. Už toho bylo dost! Rozlévá mléko, je hlučný a jídlo mu padá na podlahu.“

A tak se manželé rozhodli postavit do rohu jídelny malý stolek, kde dědeček jedl o samotě, zatímco ostatní se při jídle těšili ze vzájemné společnosti. Jelikož dědeček rozbil pár talířů, dostával jídlo v dřevěné misce. Když se na něj občas otočili, spatřili slzy v osamělých očích. Přesto jediné, čeho se stařec dočkal, byla slova napomenutí, když mu spadla lžíce nebo kus jídla.

Šestiletý chlapec pozoroval v tichosti počínání svých rodičů.

Jednou odpoledne, když bylo před večeří, si otec všiml, že si synek hraje na podlaze s kousky dřeva.

Sladce se ho zeptal: „Co to děláš?“

Syn mu stejně sladce odpověděl: „Ale, dělám jednu misku pro tebe a druhou pro maminku, abyste měli z čeho jíst, až zestárnete.“

Usmál se a pokračoval v práci. Synkova slova zasáhla rodiče velmi silně. Zůstali zaraženě stát a jen se dívali jeden na druhého.Slzy se jim řinuly po tvářích, a ačkoli žádný z nich k tomu nic neřekl, bylo oběma jasné, co musejí udělat.

To odpoledne vzal muž svého otce jemně za ruku a přivedl ho ke společnému stolu. Po zbytek dne seděl dědeček v čele. A z nějakého důvodu se muž ani jeho žena víckrát nezlobili, když spadla na podlahu lžíce nebo se rozlilo mléko či se zašpinil ubrus.