Každý z nás má podíl na Boží moci, podobně jako andělé.
A je jen na nás, jak ji budeme používat…

Lidské slovo dokáže budovat i ničit

Už vás někdy ovlivnilo, co vám někdo řekl? Možná vás povzbudil, potěšil, dodal odvahu, anebo naopak srazil a znejistil.

Lidské slovo má velkou moc – dokáže budovat i ničit. Říká se, že má dvojí účinek: informativní a performativní neboli tvořivý, přetvářející skutečnost.  Informativní rozměr slova je jasný – sdělujeme fakta: kdo vyhrál hokejový zápas nebo kolik je venku stupňů. Performativní rozměr ale cosi uskutečňuje, neboli vytváří. Slovo může druhého postavit na nohy, ale také ho zlomit. Když například soudce prohlásí rozsudek za pravomocný, vzniká něco nového – slovo mění realitu. A všimněme si, že když v Bibli promlouvá Bůh, většinou skutečnost nepopisuje, ale tvoří. „Budiž světlo“ – a bylo světlo. Ježíš říká: „Chci, buď čistý“ – a člověk je očištěn nebo uzdraven.

Slovo spojené s duchovní mocí

Co se však děje, když se lidský úmysl a slovo spojí s vyšší duchovní mocí – dobrou či zlou?

Proklínat někoho či zlořečit znamená přivolávat zlou moc, aby druhému škodila způsobem, který přesahuje lidské možnosti. A zkušenost ukazuje, že se to bohužel netýká jen pohádek.  O co větší síla je ale v tom, když se vědomě dovoláváme Moci nejvyšší – dobrého, všemohoucího Boha: Tomu se říká žehnání nebo dobrořečení.

Obojí má tedy společné to, že se dovoláváme moci, která nás přesahuje. A zároveň zde platí jednoduchý princip: co člověk rozsévá, to také sklidí. Kontakt s mocí, s níž se spojujeme, se vždycky nějak podepisuje i na nás. Pokud žehnáme, požehnání spočine i na nás; když proklínáme, neškodíme jen druhému, ale i sobě. A zlořečení člověku pod Boží ochranou se vrací na naši hlavu jako bumerang.

(V tomto článku není prostor pro vysvětlování, jak se chránit proti kletbám, ale klíčové je řídit se Božím slovem, které nás učí: „Žehnejte, neproklínejte“ Řím 12,14. Zůstávej tedy ve spojení s Ježíšem a žehnej. A máš-li podezření, že tě někdo proklel nebo proklíná, hlavní je zůstávat v Boží milosti posvěcující, to je ta největší ochrana. Můžeš se též modlit například slovy: „V Božím jménu ruším všechny kletby vyřčené proti mně a mým blízkým a stavím se pod moc Ježíšovy krve…“).

Všichni máme podíl na Boží moci

Bůh je „požehnaný“ – to znamená, že je v něm plnost života, dobra, lásky a moci. A Bůh sám také „žehná“ – rozdává plnost života svému stvoření. A i my jsme pozváni a zmocněni k témuž: předávat Boží požehnání a dobrořečení všude tam, kde jsme…

Velmi mě zaujalo, že když Bible říká, že člověk je stvořen k Božímu obrazu, znamená to mimo jiné i to, že jsme byli jaksi automaticky vybaveni i duchovní mocí. Podobně jako andělé ji můžeme používat k dobru, anebo ji zneužít. Přemýšleli jste už někdy nad tím, proč si lidé mezi sebou přejí „hezký den“ či „brzké uzdravení“? Jaký to má dopad či význam? Jistě, může to být slušnost či zdvořilost, nebo zbožné, ale bezzubé přání. Ovšem může jít též o podvědomý projev toho, o čem je řeč – že do každého z nás byla při stvoření vložena nadpřirozená duchovní moc, podíl na moci Boží.

A tato Boží moc v nás může růst, nakolik jsme spojeni s živým Bohem. V první řadě křtem, kdy jsme napojeni na Ježíše jako větvička naroubovaná na vinný kmen.  Dále pak pravidelným životem s Bohem – prostřednictvím modlitby, účastí na svátostech, nasloucháním Božímu slovu, milosrdnou službou druhým, životem ve společenství…

A hlavně: požehnání se rozdáváním nevyčerpává, právě naopak. Dobro se sdílením rozmnožuje.

Co je vlastně požehnání?

Požehnání (hebrejsky beracha, doslova dobrořečení) není jen zbožné přání ani magické zaklínadlo. Je to vědomé vzývání dobrého Boha, otevírání prostoru pro jeho dobro („dobré slovo“), a to pro  konkrétní situaci, pro konkrétního člověka nebo skupinu lidí.

Podobá se to situaci, když otevřete ventil a pustíte vodu. Požehnání (voda) pramení v Bohu – my jen otvíráme kohoutek, případně namíříme kropicí hadici určitým směrem.

Moje pochybnosti, zda to „funguje“

Přiznám se, že mě někdy přepadnou pochybnosti. Není to jen autosugesce? Nehraju si na něco? Bible i zkušenost křesťanů po dvě tisíciletí svědčí o tom, že v žehnání je síla; přesto občas tápu. Ale rád bych se s vámi podělil o své dvě zajímavé zkušenosti.

Jednou se mi stala zvláštní věc ke konci nedělní bohoslužby. Po přijímání jsem seděl v druhé polovině kostela a modlil se. Všiml jsem si při tom jedné mladé rodinky, kterou u nás pravidelně vídám. Známe se jen od vidění, ale v tu chvíli jako bych vnímal „pozvání od Boha“ jim požehnat, pomodlit se za ně. Po jistém váhání jsem tedy v duchu této rodině žehnal a modlil se za ně. Vtom se stalo něco zvláštního. Jeden z jejich kloučků vyběhl z lavice, běžel uličkou přímo ke mně, usmál se, podal mi ruku a zase odběhl zpět. Nikdy předtím ani potom jsme spolu nepřišli do kontaktu.

Druhá zkušenost je docela čerstvá. Jednou nad ránem jsem měl výrazný sen, který se mě hluboce dotýkal v jedné záležitosti, kterou dlouhodobě řeším. Vzal jsem ho tedy hned po probuzení i do modlitby. A v 7:07 mi přišel e-mail od kamaráda H., který bydlí 150 km daleko – vídáme se jednou za pár let. V mailu stálo: „…dnes se mi o Tobě zdálo s tím, že Ti mám požehnat. A tak Ti v Ježíšově jménu žehnám Jeho silou, pokojem i radostí. Ať dnes sleduješ Jeho stopu a pomoc tvým dnem, ať Tě on nese. Měj se hezky!“

Náhoda? Možná jsme mezi sebou propojeni daleko víc, než si myslíme. A třeba máme mnohem větší podíl na Boží moci, než si troufáme uvěřit.

Moje zkušenosti s žehnáním

Pocházím z věřící rodiny, kde nám rodiče pravidelně žehnali. Pamatuji si například na tátu, jak nám žehnal večer před spaním a před každým odjezdem nám dělal křížek na čelo svěcenou vodou. A vždycky na „Tři krále“ žehnal náš dům, auto atd. Nakonec jsem si to osvojil i já.

Jak a komu žehnám?

  • Žehnám lidem, na kterých mi záleží.
  • Dělám znamení kříže při každém zamykání dveří (bytu, kanclu, auta).
  • Žehnám sanitkám, hasičům, policistům, kteří kolem mě prosviští.
  • Žehnám otravným lidem, „nepřátelům“ nebo těm, kteří mě aktuálně štvou, případně kteří mi nějak škodí nebo mě něčím ohrožují (v osobním životě, v práci, za volantem, v politice, v církvi…).
  • Můj zpovědník mě učí žehnat všemu, co ve mně vzbuzuje závist — co druzí mají a prožívají, i tomu, co mě zvláštním způsobem upoutá a není to určeno pro mě — a svěřovat to Bohu.
  • Žehnám, když jsem svědkem nějaké nehody, konfliktu, komplikace, úrazu.
  • Žehnám svým kolegům, klientům…
  • V době covidu se u nás ve farnosti zavedlo „žehnání z oken“ našich bytů do okolí.  Také jsme nějakou dobu dělávali „žehnací procházky“ po našem sídlišti.
  • Někdo mi vyprávěl, že viděl film, kde školník večer žehnal „botníkům“ – tedy žákům a celé škole. Takto lze žehnat i židlím kolegů atd. Je to otázka úmyslu, rozhodnutí a sekund!

S žehnáním tedy můžeme začít docela obyčejně – dobrým a laskavým slovem, povzbuzením či podporou. A postupně k tomu přidávat i vědomé dovolávání se Božího požehnání.

„Žehnejte.
K tomu jste přece povoláni
a za to máte obdržet
požehnání.“ (1 Petr 3,9)

Doporučuji k samostudiu: Gen 12,1-3; Nm 6,22-27; Jer 17,5-8; Lk 6:28; Řím 12,14; 1 Petr 3,9; a  www.vira.cz/zehnani