Když člověk musí brzy vstávat, je tady velké pokušení po zazvonění budíku ještě zůstat ležet, zrušit snídani a zůstat v posteli o deset minut déle. Za léta mnišského života jsem si zvykl vstávat vždy ve stejnou hodinu. I na dovolené se probouzím ve stejnou dobu jako v klášteře, i když bych mohl spát déle a nemám s sebou budík. Moje duše si na tento rytmus zvykla a ví, že je to pro mě dobré.
Zdá se mi, že člověka stojí hodně sil hádat se každé ráno s budíkem a posouvat ho o pět minut, každé ráno znovu uvažovat, kolik minut si ještě mohu dovolit. Proto je dobré dát si večer předsevzetí, že se nebudu hádat s budíkem. Nebudu sám se sebou smlouvat, ale řeknu si: jakmile budík zazvoní, vstanu.
Přehodnoť svůj vnitřní postoj ke vstávání. Po probuzení si můžeš říci: „Vstávám k životu. Život na mě čeká. I se svými výzvami.“ Potom vstaň a uvědom si půdu pod nohama, která tě nese. Zemi, na které stojíš. Otevři okno, vdechni jitro – nový život. Pak můžeš udělat znamení kříže a přitom říci: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Začínám tento den ve jménu boží síly, která je ve mně.“
V duchu projdi den, který je před tebou, a co tě v něm čeká.
Vypros si Boží požehnání a ochranu. Můžeš říct:
„Skláním se před tímto novým dnem,
před Bohem a jeho stvořením,
přede všemi, které dnes potkám
a před sebou samým.“
