Nikdo nemůže položit druhému Boha a jeho království na stůl, ani věřící sám sobě ne. Kdyby se tím však nevíra hodlala sebevíce ospravedlňovat, přesto v ní vždy zůstane ono zneklidňující „snad je to přece jen pravda“.

Toto „snad“ je neodvratné naléhání, jemuž se nevěřící nemůže vyhnout. I když odmítá víru, nutně zakouší její nevyhnutelnost. Jinými slovy: Věřící i nevěřící se oba svým způsobem podílejí jak na pochybnostech, tak také na víře, neschovávají-li se sami před sebou a před pravdou své existence. Nikdo nedokáže zcela uniknout ani pochybnostem, ani víře. U jednoho je víra přítomná proti pochybnostem, u druhého skrze pochybnosti a formou pochybování. Základním znakem lidského osudu je to, že pouze v této neukončitelné rivalitě pochybností a víry, popírání a jistoty může člověk nalézt definitivnost svého bytí. Snad by se právě pochybování, které jednomu i druhému brání, aby se uzavřeli do sebe, mohlo stát prostorem jejich komunikace. Pochybování oběma zabraňuje v tom, aby se zcela uzavřeli sami v sobě: otevírá věřícího pochybujícímu a pochybujícího věřícímu. Pro jednoho je pochybování účastí na osudu nevěřícího, pro druhého je formou, jak pro něho víra navzdory všemu zůstává výzvou.

Převzato z knížky: Úvod do křesťanství, kterou napsal Joseph Ratzinger (papež Benedikt XVI.)