Když slyšíme „učit se zpaměti“ napadne nás: „k čemu memorování?“ Snad slovíčka, nebo násobilku. Ve středověkém myšlení však učení se zpaměti sahalo mnohem dál, než k násobilce. Znamenalo přenášení myšlenek z rozumu do srdce. Tuto metodu, zaměřenou na změnu směru života člověka Benedikt označoval slovem hágá. Její snahou bylo dosáhnout, aby člověk celou svou osobností stál v Boží přítomnosti.

Stát před Bohem - ne nutně prosit o něco nebo vůbec mluvit slovy - znamená vstoupit do osobního vztahu s ním, takříkajíc "tváří v tvář". "Stát v srdci" pak označuje vztah, který pramení z hlubokého centra naší osobnosti, kde můžeme být přímo v Boží přítomnosti a otevírat se Boží lásce. Mezi rozumem, citem a vůlí už není třeba rozlišovat. Jde o postoj neustálé modlitby, aby naše společenství s Bohem nebylo jen příležitostným cvičením, ale rysem celé naší bytosti.

Učení se zpaměti také znamená obohacování současného života spojením s velkými mozky a srdci minulosti. V tomto procesu pak mozky a srdce mluví k sobě navzájem, což je vlastně jednou stránkou toho, čemu křesťané říkají "společenství svatých". Dnes se velice podceňuje hodnota dědictví duchovních velikánů, jako byli Augustin, Bernard z Clairvaux, František z Assisi, Terezie z Ávily, Jan od Kříže… Také zapomínáme na vklady velkých umělců s jejich uctíváním Boha - na J.S. Bacha, L. van Beethovena a Amadea Mozarta, Albrechta Dürera a Rubense.


***

Se svolením zpracováno podle knihy: Touha, kterou vydalo Návrat domů.


Několik kapitol z této knihy naleznete zde.