Žít ekologicky... Je to výsada jen pár šílenců, kteří demonstrativně blokují staveniště dálnic, vysazují stromky na Šumavě, nakupují biopotraviny, třídí odpadky a do práce zásadně jezdí na kole? Není snad jednání šetrné k přírodě v souladu s Božími přikázáními? Na kamenných deskách, které Mojžíš přinesl z hory Sinaj, sice nestály věty „Ozónovou díru nezpůsobíš“, „Auto u řeky mýti nebudeš“, „Nenecháš nadarmo běžeti motoru jeho“, ale to neznamená, že bychom měli být k stvořitelskému dílu nešetrní. O tom, co má společného křesťanství a ekologie, jsme hovořili s P. Milošem Františkem Převrátilem, který na Přírodovědecké fakultě UK vystudoval obor ochrana přírodního prostředí.


ROZHOVOR S P. MILOŠEM FRANTIŠKEM PŘEVRÁTILEM
Kateřina Beščecová, KT č. 40/2004 (3.10. 2004)
 

Křesťanství a ekologie jsou na první pohled dvě téměř zcela odlišné oblasti. Je to tak ale i ve skutečnosti?

Pokud máme na mysli ekologii jakožto péči o životní prostředí, pak křesťanství může být jejím průkopníkem. Už třeba svým důrazem na život podle vyššího řádu, nehromadění pozemského bohatství, důrazem na dobrovolnou skromnost a vděčné přijímání života, ve kterém - na rozdíl od konzumního stylu života - nemusím mít všechno. Křesťanství vede jinam než reklama slibující ráj na zemi pro toho, kdo si něco koupí. Pro toho, kdo upřímně žije v křesťanství, může být radostí i něco nemít.



Zmínil jste termín „dobrovolná skromnost“. Nakolik je tato skromnost skutečně dobrovolná? Nevychází mnohdy spíš z materiální chudoby?

Ano, zde je protiklad. Skromnost nemůže být vnucená, není to bída pod hranicí životního minima. Ta naopak mnoha lidem bere svobodu a schopnost chovat se s ohledem na něco nebo někoho druhého, a tak vede spíš k zoufalému drancování. Podívejte se na chudé země, například v Africe. Obyvatelé tam mají tak nízkou životní úroveň, že rozprodávají své přírodní bohatství, aby si trochu přilepšili. Bída vede k tomu, že se lidé zaměřují na holé přežití. Zatímco dobrovolná a přiměřená chudoba naopak vede k souladu, k harmonii s Božím řádem, s ostatními tvory, a dává radost a pokoj. Jakmile něco nechci, ale musím, nemohu se svobodně rozhodovat a nemohu se z toho ani radovat.



Vraťme se ještě k první otázce. Co tedy mají křesťanství a ekologie společného?

Svět je jako dům, kde bydlíme spolu s ostatními tvory. A ekologie je vlastně naukou o životě v tomto společném domě – ostatně to vyplývá už z názvu: eko- pochází z řeckého „oikos“ (dům) a podobný význam má i ve slovech ekonomie nebo ekumenismus. Ekologie stejně jako křesťanství nabízí rozumná pravidla pro společný život. Když přijdu k někomu na návštěvu, když vidím, že je tam dobře a hezky a nechci to všechno poničit, rušit druhé, našlapat na koberec atd., tak se musím chovat podle určitého pořádku, který tam někdo přede mnou zavedl. A světu tento řád dal Bůh. Nejsme zde tedy sami, Bůh vtiskl do naší duše smysl pro harmonii, pro soužití v řádu s ostatními - s lidmi i živočichy, s rostlinami i všemi ostatními složkami přírody. Když to pochopíme a přijmeme, je nám tu spolu dobře.



Proč je tak málo křesťanů, kteří uvažují o ekologickém životě?

Stejně jako se někteří nezabývají problémy druhých lidí, ale hlavně svými, stejně jako si někteří křesťané chtějí své křesťanství žít jako svou soukromou věc, tak se často nezatěžují ani touto starostí. Ale nejsem pesimista. Snad těch, kteří o takovém životě uvažují, není tak málo.



V Bibli se o ekologii přímo nemluví. Není i to důvodem malého zájmu křesťanů o ni?

Podobně jako o jiných problémech, které v současnosti musíme řešit, se přímo o ekologii donedávna nemluvilo ani v Bibli, ani jinde. I když víme o ekologických škodách způsobených lidmi již velmi dávno – třeba o rozšiřování pouští a změnách klimatu vlivem odlesňováním a spásání pastvin v severní Africe a jižní Evropě, do středověku lidstvo bojovalo o přežití s mocnou přírodou poměrně slabými prostředky. Dnes už se karta obrátila. Během pár let dokážeme přetvořit krajinu v obrovském měřítku. Tuto možnost v době sepsání biblických textů naši předkové ve víře neřešili. Zároveň ale v Bibli najdeme mnoho odkazů na velikost a krásu Božího díla. Jde o celé chvalozpěvy stvoření, skrze které se zjevuje velikost, krása a láska Boží - například žalm 148.



V První knize Mojžíšově se ale také píše, že si máme „podmanit zemi“. Jak to lze vysvětlovat v perspektivě ekologického myšlení?

Židé a křesťané někdy bývají obviňováni, že z tohoto textu Bible převzali a do naší kultury vnesli podnět, aby lidé zemi dominovali – aby ji ovládali bezohledným pánovitým způsobem, podmanili si ji a vydrancovali, jak se jim to hodí. Ale je špatným pánem domu ten, který všechno a všechny využívá, jen aby se měl na čas dobře; který nemyslí na ostatní, ani na ty, kteří v tom domě budou žít během dalších generací. A navíc - my pány nejsme. Onen biblický text nám říká: Bůh je Pánem, my jsme jen správci v krásné zahradě, kterou nám on dal na starost. Nejsme měřítkem, podle kterého se má vše uspořádat. Řád do světa vložil Bůh a my jsme před ním – ačkoli zde na zemi jakožto lidé máme výsadní pozici - zodpovědní za respektování tohoto řádu. Nehlásáme tedy: „Zpátky na stromy, člověk nemá právo na světě nic předělávat.“ Naopak, k lidskému poslání patří i to, že máme zemi kultivovat a přetvářet. Ale i v tom máme sledovat ne svou, ale Boží vůli a soulad s ostatním tvorstvem.



Kdy se vlastně církev o ekologii začala vážněji zajímat? Není v tomto ohledu Česká republika trochu pozadu za ostatními zeměmi Evropské unie?

Řekl bych, že křesťané v mnoha zemích šli s dobou. Souběžně se vznikem všeobecného zájmu o ochranu životního prostředí se v 60. a 70. letech 20. století začaly vynořovat první zmínky i v dokumentech různých církví - v katolické církvi většinou v kontextu sociálního učení. U nás jsme bohužel (i vinou minulého režimu) pozadu za církvemi v jiných zemích. Nedávno vydaný dokument Pokoj a dobro, který se dotýká i problémů životního prostředí, bohužel nevzbudil zájem, který by si zasloužil. Přitom právě v české postkomunistické, postmoderní a do značné míry postkřesťanské společnosti chybí mnohým zřetelná a pevná východiska pro jakékoliv eticky zralejší postoje.



Jak se tato situace vyvíjí v poslední době? Informovanost už asi přece jen stoupla...

Osvěta je zatím v začátcích. Můžu jmenovat třeba kampaň zvanou „Dny vděčnosti za stvoření“, kterou už několikátý rok na podzim (vždy od září do října) pořádá Ekologická sekce České křesťanské akademie. Jedná se o ekumenické dílo, pokoušející se vytvářet širší povědomí o ekologii a naší zodpovědnosti. Zveme farnosti a sbory všech církví, křesťanské organizace a školy, aby na toto téma v daném období uspořádali nápaditá setkání, přednášky, diskuse, hry, výlety, výtvarné soutěže, zkrátka cokoli pěkného. Například Diecézní centrum mládeže ostravsko-opavské diecéze na severní Moravě uspořádalo měsíční cyklus, na jehož začátku byla víkendová příprava mladých školitelů, poté početná vystoupení ve školách celého regionu a po měsíci „víkendovka“ s vyhodnocením. Na jiných místech zase proběhla jednorázová setkání nebo ekologické ekumenické bohoslužby. Věřím, že vyrůstá nová generace, která bude mít silnější povědomí, že jde o hodně.



Pro leckoho může být těžké najít hranici, jak správně žít, aby nepoškozoval životní prostředí. Někteří lidé pálí na zahrádkách odpadky, ale jsou i tací, kteří si nekoupí cizokrajnou růži, byť mají rádi květiny, protože letěla letadlem přes půlku zeměkoule a bylo na to spotřebováno mnoho paliva. Jak poznám, co je správné?

Člověk může sledovat a pídit se po tom, co si kupuje, z čeho to je, v čem je to zabalené, jaké obtíže by mu přineslo používání recyklovaných obalů... Vždycky, když mám někam jet autem, kladu si otázku, jestli je to opravdu nutné. Těžko se ale stanovuje přesná hranice, co je přípustné, a co už ne. Já bych ji hledal uprostřed svého vlastního srdce. Svou víru a vztah k Bohu a k jeho řádu považuji za světlo, které se dotýká všeho. Když je člověk ochoten nechat si od Boha – a to třeba i skrze druhé lidi - mluvit do toho, jak žije a čím se zabývá (a týká se to i životního prostředí), a je přitom otevřený, citlivý a ohleduplný, pak nemůže dělat nějaké velké průšvihy. Stačí jen mít zájem o důležité informace. Když budu chtít, tak si je najdu. Když se dozvím, že spalování umělých hmot v kamnech způsobuje únik jedovatých látek, tak proč bych je pálil?



Když slyším katastrofické scénáře ekologů o globálním oteplování, skleníkovém efektu či tání ledovců, napadá mě, že lidí, kteří si uvědomují tuto hrozbu pro naši zemi a snaží se proti tomu něco dělat, je hrozně málo. Stačí, aby pár takových jedinců zachránilo svět?

Je už úplně jasné, že se na světě vedle vojenských hrozeb a terorismu rozvíjí různá jiná nebezpečí, jejichž důsledky dnes nelze domyslet. Už dnes mnoho lidí trpí zdravotními problémy vlivem poškození kvality životního prostředí. Globální problémy, které jmenujete, mohou v průběhu několika desetiletí učinit Zemi těžko obyvatelnou. A proč se tím málokdo zabývá? Odpovím otázkou: Proč se mnozí nestarají o spásu své duše? Vždyť Bůh to jistě chce. Chce spasit všechny a stejně tak nám chce pomoci splnit i náš úkol dobře spravovat Zemi. Jenom to musíme chtít i my sami. Bůh chce svět zachránit i pro pár spravedlivých - vzpomeňte na Abrahamovo orodování za hříšnou Sodomu (Gn 18, 16-32). Ten příběh skončil špatně. Ale ten náš nemusí.

***

ROZHOVOR S P. MILOŠEM FRANTIŠKEM PŘEVRÁTILEM
Kateřina Beščecová, KT č. 40/2004 (3.10. 2004)
Se svolením převzato z webu Katolického týdeníku