Bůh nepozorovaně vstupuje do tohoto světa. Ve všední den.
Devět měsíců před Vánocemi se v křesťanském kalendáři připomíná „Slavnost Zvěstování“. Jak křesťané věří, Maria tehdy počala Ježíše srze Ducha Božího. Je to událost, se kterou má spousta lidí problém. Jak se něco takového mohlo stát? Vždyť to přece není možné! Už Marie se ptá, jak se to stane.
Byla by ale škoda uvíznout jen na technické stránce této věci. Zkusme zvolit trochu jiný úhel pohledu. Ta událost nám totiž připomíná jednu zásadní věc, totiž jak Bůh vstupuje do tohoto světa. Že to není jako nějaký blesk či ohnivá koule z čistého nebe, zvuk hromu nebo nějaký nadpřirozený jev. Neděje se to za potlesku, ve světle reflektorů nebo za pozornosti médií. Dochází k tomu v běžném životě a nepozorovaně. Ježíš začíná svůj pozemský život v zapomenutém městečku daleko od centra dění, daleko od náboženského centra. Neodehrává se to v chrámu, ale v obyčejném venkovském domě, ve všední den.
I my sami můžeme zažívat zvěstování
Zvěstování nám připomíná událost, kterou začal Ježíšův pozemský příběh. To se stalo jenom jednou. Boží přicházení do tohoto světa tím ale neskončilo, nevyčerpalo se. I my můžeme být jeho součástí, i my sami můžeme zažívat zvěstování. To může vypadat třeba tak, že se člověku v nějaké bezvýchodné situaci otevře budoucnost, že se objeví nějaká nová nabídka smyslu, že člověk zahlédne světlo na konci temnoty, novou naději vprostřed beznaděje. Zvěstování je něco, co se děje nečekaně, co nemůžeme naplánovat, co nemůžeme my sami vymyslet, ovlivnit, přivolat. Je to něco dost neuvěřitelného.
Jsme zváni k něčemu novému
Jak to souvisí se situací, kterou prožíváme dnes? Zažíváme nyní například zatěžkávací zkoušku celé společnosti, tohoto světa, možná každého člověka osobně. Je to zkouška, která má prověřit, jak pevný je náš život, co v něm vlastně stojí za to, na co se můžeme spoléhat, co je v něm trvalé a hodnotné. Možná je to situace, která má oddělit bezcenné věci od těch cenných. Vstupujeme tak do určité krajiny, někam, kde to neznáme, do něčeho, v čem se neumíme pohybovat, kde neplatí naše osvědčené postupy a řešení. Jsme zkrátka zváni k něčemu novému. Třeba jsme do té situace vrženi podobně, jako byl Ježíš po svém křtu vržen Duchem na poušť, jak to čteme v evangeliích. Byl vyveden, podle originálu doslova vyvržen, tedy asi ne zcela dobrovolně. Ani nás se obvykle nikdo neptá, jestli chceme být tam, kam jsme se náhle dostali. Ale v tom všem může právě zaznívat hlas zvěstování, můžeme zde zaslechnout pozvání k něčemu novému, nečekanému, co bychom sami nevymysleli.
Možná jsme svědky toho, že se zvěstování děje okolo nás, když vidíme hrdinství lidí, jejich solidaritu, velkorysost blízkých i vzdálených, tvořivost pro druhé. Četl jsem zprávu o dvaasedmdesátiletém italském knězi, který onemocněl koronavirem. Jeho farníci mu sehnali respirátor, ale on se rozhodl, že ho daruje mladšímu pacientovi, kterého osobně ani neznal, a v důsledku tohoto svého rozhodnutí kněz sám zemřel. Všichni lidé, kteří jsou ochotni dělat takovéto velkorysé kroky solidarity, kroky hrdinství, nezištnosti, vydanosti, jsou těmi, kteří zažili zvěstování.
Přeji nám všem, abychom nepřeslechli zvěstování,
které nám Bůh adresuje do našeho vlastního života.
P. Pavel Pola OCD
