"Čím více bude pokoje v nás,
tím klidnější bude i náš rozbouřený svět." (Etty Hillesum, 1942)
Sedmého dne odpočívat a přijímat Boží pokoj
Číslo sedm v biblické tradici naznačuje dokonalost a plnost. Bůh stvořil svět v šesti dnech a sedmého dne „odpočíval“, s láskou pohlížel na krásu a dobrotu všeho, co vykonal. A „viděl, že to je dobré!“
Bůh se zvláštní naléhavostí vybízí i člověka, aby v den šabatu, tj. sedmého dne, odpočíval a přijal Boží pokoj. Židovské pozdravení v den šabatu zní: šabat šalom! Jde o přání pokoje, který neznamená jen bezkonfliktní stav, nýbrž úplnost, blažené završení, plnost štěstí. Každý člověk má tedy možnost otevírat se Božímu pokoji, který pak může šířit ve svém okolí.
Aniž si to uvědomujeme, možná až příliš často kolem sebe šíříme svůj neklid, strach, stranictví, vnitřní rozpolcenost… A přitom nás naším křesťanským povoláním je, abychom druhým přinášeli Boží pokoj. Svatý Serafim Sarovský říkával: „Získej vnitřní pokoj a mnozí u tebe najdou spásu!“
První úkolem křesťana není být dokonalý, ale mít v srdci pokoj
Pokoj kolem sebe můžeme šířit jen tehdy, přebývá-li v našem srdci. První úkolem křesťana tedy není být dokonalý ani mít vyřešené všechny své problémy, nýbrž mít v srdci pokoj. Velmi mne oslovilo, co v roce 1942 (uprostřed války!) napsala Etty Hillesum: „Je to náš jediný úkol: zkypřit v sobě široké plochy pro setbu pokoje, aby jej člověk mohl vyzařovat na druhé. Čím více bude pokoje v nás, tím klidnější bude i náš rozbouřený svět.“
Nemám-li v srdci pokoj, snadno mne zasáhnou všechny síly, jež působí rozdělení, do svého víru mne vtáhnou spirály strachu a násilí, které zmítají světem. Každý koutek mé bytosti, kde nevládne Kristův pokoj, je úchytem pro zlo, je branou otevřenou rozkladným silám, jež vedou do záhuby.
Vaše srdce ať se neděsí!
I když získání pokoje jistě vyžaduje dlouhodobé úsilí, jde spíše o přijetí zaslíbení než o nějaké asketické cvičení. Ježíš se v tomto ohledu vyjadřuje velmi jasně, když promlouvá k učedníkům při poslední večeři: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! … Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (J 14,27).
Pokoj, který slibuje Ježíš, není z tohoto světa, nejde o klídek člověka, kterému se dobře daří, jenž má všechny problémy vyřešené a touhy naplněné. Ježíšův pokoj může člověk přijmout a prožívat i v těžkých situacích, protože jeho zdrojem a základem je Bůh. A další Ježíšova slova zní jako jeho duchovní závěť: „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“ (J 16,33). Zdá se, jako by posledním cílem všech jeho slov bylo vnést do srdce věřícího trvalý pokoj.
Jak ovšem najít aspoň minimum vnitřního pokoje? Podstatné je v horlivé modlitbě svěřit svou věc Bohu, vyznat svou víru a naději a připomenout si slova Písma, která vybízejí k důvěře…
Nestávat se obětí aktivismu a stresu
V evangeliích vidíme, že Ježíš se někdy snaží odvést učedníky stranou, aby si trochu odpočinuli. Věřící člověk by tedy měl umět nejen obětavě pracovat, ale také spočinout – odpočívat v Bohu.
Existuje něco jako „šabat duše“, který Bůh nabízí svým dětem. Je pro nás vskutku nezbytný: pokud do něj nevstupujeme, připravujeme se o životní rovnováhu. Riskujeme pak, že se staneme obětí přemírného aktivismu a stresu. Ztratíme ze zřetele, že svět je předně darem, který máme přijmout, a teprve následně hmotou, jíž přetváříme. Stavíme se pak na místo Boží a přeceňujeme svůj význam, ztrácíme smysl pro nezištnost, už nejsme schopni žasnout a vnímat krásu věcí kolem sebe. Pro mnohé lidi se práce stává drogou, neumějí se na chvíli zastavit a dopřát si skutečného odpočinku, ať už fyzického, psychického nebo duchovního.
Neděle jako den odpočinku
Dnešní společnosti nesmírně škodí, že ztrácí smysl pro neděli jako den odpočinku, kdy se zdržíme každé produktivní práce a na první místo stavíme trochu jiné hodnoty, než které vládnou společnosti.
Podle židovské tradice to není člověk, kdo zachovává šabat, nýbrž naopak šabat zachovává člověka, neboť chrání a uchovává podstatné hodnoty lidského života. Bez šabatu je člověk vydán napospas výnosnosti a přichází o své lidství.
Pokud Bohu dovolíme, aby nám daroval svůj pokoj,
pak se staneme tvůrci pokoje
a můžeme nabídnout své srdce
jako místo odpočinutí těm,
které nám Pán přivede do cesty.
Budeme moci jim poskytnout
trochu té útěchy, odpočinku a pokoje,
které pramení v Bohu.
