Nejsvětější Trojice - Cyklus C

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Trojjediný Bůh, Otec i Syn i Duch svatý, nám prokázal své milosr­denství; chvalme a oslavujme ho na­věky.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože Otče, tys poslal světu svého Syna a svatého Ducha, a zje­vils tak lidem tajemství svého vnitř­ního života; dej nám, abychom toto tajem­ství v pravé víře vyznávali, aby­chom hlásali jedinou věčnou slávu a klaněli se společné svrchované moci jediného božství ve třech osobách. Prosíme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Moudrost zjevuje svůj původ (v. 22-26), svoji aktivní účast v díle stvo­ření (v. 27-30) a úkol ve prospěch lidí: Přivést je k Bohu (8,31.35-36). V tomto úryvku je těžko rozlišitelné, nakolik je personifikace (zosobnění) Moudrosti li­te­rárním prostřed­kem a nakolik novým zje­vením. V každém případě nauka o Moud­rosti je prohloubena v NZ a vzta­žena na Krista (Jan 1; 1 Kor 1,16-17.24-30).

Př 8,22-31

Toto praví Boží Moudrost:
„Hospodin mě vlastnil na po­čátku svých plánů, odpradávna před svými skutky.
Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve než povstala země.
Než byly propasti, jsem se naro­dila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země.
Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřo­val obzor, když na výsostech upev­ňoval oblaka, když dával sílu prame­nům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi.“

ŽALM 8

Odpověď: Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi!

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, – na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: – Co je člověk, že na něho mys­líš, – co je smrtelník, že se o něho staráš?
Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, – ověnčils ho ctí a slávou, – dals mu vládnout nad dílem svých ru­kou, – vložils mu k nohám všechno:
Ovce i veškerý dobytek, – k tomu i polní zvířata, – ptáky na nebi a ryby v moři, – vše, co se hemží na stezkách moří.

2. ČTENÍ

Jedině vírou je možné stále znovu přistupovat k milosti ospravedlnění, tj. k pokoji a přátelství s Bohem (v. 1). Tato víra oživuje i naději, že jednou bude toto přátelství s Bohem prostoupeno září slávy (v. 2). Taková naděje není založena na pou­hém lidském přání, ale na jistotě Boží lásky k nám. Tato jistota je vnuk­nuta přímo Du­chem svatým přítomným v našem srdci. Tento Duch nás ujišťuje o Boží lásce tím, že připomíná největší a nejkrajnější projev Boží dobroty: Boží Syn zemřel za nás, když jsme byli slabí a hříšní, když jsme dokonce odporovali Bohu (v. 6).

Řím 5,1-5

Bratři! Jestliže jsme ospravedl­něni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
Ale nejen to! Chlubíme se i sou­ženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost (plodí) osvědče­nost, osvědčenost (plodí) na­ději. Naděje však neklame, pro­tože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Sláva Otci i Synu i Du­chu svatému, Bohu, který je, který byl a který přijde. Aleluja.

EVANGELIUM

Opět se mluví o Duchu jako o nosi­teli zjevení (srov. již 14,26), jež se učed­níkům odhaluje postupně. To, co jim zatím chybí, je „celá pravda“, tj. ne něco nového, ale spíše prohloubený vhled do plného smyslu této pravdy, ke které pa­tří i Ježí­šova smrt jako odchod k Otci a oslavení. Z toho vyplývají dvě důležité věci – zaprvé: I po Ježíšově odchodu bude růst prohloubené poznání Ježíše a jeho posel­ství. Zadruhé: Duch nepřinese žádné nové zje­vení nezávislé na Ježíši. Vše má totiž cíl v Ježíšově oslavení.

Jan 16,12-15

Ježíš řekl svým učedníkům:
„Měl bych vám ještě mnoho ji­ného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž ne­bude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“

K ZAMYŠLENÍ

Vnímat Boha jako Ježíšova otce i otce našeho, vnímat vztah Otce a Syna, tedy Ježíše a jeho Otce, vnímat lásku – Ducha svatého, který je spojuje. To je úkol na celý život a šance pro věčnost. Křesťanská víra klade člověku dneška řadu otázek, na které někdy obtížně hledá odpovědi. Křesťanská morálka je v dnešním světě pro mnohé lidi takřka ne­pochopitelná. Ale ani u jednoho ani u dru­hého problému nemáme zůstat. Jsme po­zváni k životu s Trojjediným Bohem, a tedy i k poznávání Trojjedi­ného. To je skvělá šance. Vztah k Bohu – Otci, vztah k jeho Synu – Ježíši, vztah k Duchu sva­tému jako k osobě Trojice – to je nabídka nejzákladněj­ších vztahů, na nichž stojí celý náš ži­vot, a také naše naděje na věč­nost.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

1 Král 17,1-6

Mt 5,1-12

Komentář: Mt 5,1-12
Všechna blahoslavenství jsou v určitém smyslu obsažena v prv­ním: Blaze chudým v duchu. Zkus objevit, jak jsou v něm zahr­nuta!

1 Král 17,7-16

Mt 5,13-16

Komentář: Mt 5,13-16
Světlo a sůl jsou nezbytné pro život člověka. A stejně tak nezbytný je křesťan pro své okolí. V čem je nepo­stradatelný? Co může přinášet?

1 Král 18,20-39

Mt 5,17-19

Komentář: Mt 5,17-19
Ježíš přišel naplnit, prohloubit starozákonní nařízení. Jak? To snadno najdeš, vezmeš-li do ruky Nový zákon a podíváš-li se na úryvky, které násle­dují po dnešním evangeliu.

Slavnost Těla a Krve Páně

Gn 14,18-20; 1 Kor 11,23-26

Lk 9,11b-17

Komentář: 1 Kor 11,23-26
Já jsem ten chléb živý – tedy pokrm, zdroj síly, života… a to ne života „obyčejného“, ale božského, ochot­ného dávat se druhým „do krajnosti“.

1 Král 19,9a.11-16

Mt 5,27-32

Komentář: Mt 5,27-32
Svádí-li tě tvé oko… osvo­bozu­jící moc tohoto Kristova slova může zakusit ten, kdo „na to vsadí“!

1 Král 19,19-21

Mt 5,33-37

Komentář: Mt 5,33-37
Kristus odmítá přísahu (jedná se o přísahu spojenou se slibem něco vy­konat – není to tedy přísaha potvrzující uskutečněný čin), a to z jednoduchého důvodu: Nikdo není pánem své bu­doucnosti. Počítám s tím skutečným pánem?