24. 6. 2007

Slavnost Narození sv. Jana Křtitele - C

Biblické zprávy o podivuhodných událostech okolo Janova narození a Ježíšovy výroky o Předchůdci dosvědčují, že již prvotní církev prokazovala Janu Křtiteli obzvláštní úctu a vážnost. Podle Ježíšových slov je přece víc než prorok (Lk 7,26), je největší mezi všemi lidmi (Lk 7,28), to on je „ten, o němž je psáno (Mal 3,1): Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu“ (Lk 7,27). K tomu přistupuje i evangelní zpráva o jeho mučednictví, která mu již od počátku přisoudila stejně velkou úctu jako apoštolům a jáhnu Štěpánovi. Datum Janova svátku 24. června vzniklo na křesťanském Západě a podle Lukášova evangelia (1,36a) bylo určeno na šest měsíců před svátkem Narození Páně. Oba dny (24. červen a 25. prosinec) připadají právě na osmý den před prvním dnem následujícího měsíce. Již ve 3. století nejen v souvislosti s termínem Vánoc, ale i s dějinami spásy, byl velký význam připisován slunovratům. Protože se od letního slunovratu délka dne krátí, zatímco po zimním slunovratu roste, vidí sv. Augustin v obou termínech slavnostní kosmické potvrzení slov Janova evangelia: „On musí růst, já však se menšit.“ (Jan 3,30), (A. Adam, Liturgický rok, Vyšehrad 1998, str. 222).

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle a připravil Pánu ochotný lid.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys vyvolil svatého Jana Křtitele, aby připravil lid ochotný přijmout Krista; dej svému lidu pravou radost a veď všechny, kdo v tebe věří, po cestě pokoje a spásy. Prosíme o to skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Hospodinův Služebník mluví v první osobě, když předkládá „pověřovací listiny“, které ho opravňují k jeho poslání. Jako Jan Křtitel a jako Ježíš u evangelisty Lukáše má i Služebník atributy proroka. Je povolán slovem, které je mečem a šípem (v. 2), čili útočnými zbraněmi. Jako u povolání Jeremiášova i zde nacházíme těžkosti, námahu, trýznivé poslání, které má plnit. Ale Boží ochrana, zobrazená, „stínem jeho ruky“ a „toulcem“ (v. 2), vylučuje jakoukoli nerozhodnost. Pochybnosti o poslání se zhroutí a Služebník může plnit svůj úkol obětováním celého svého života, už od začátku svého vystoupení. V něm se vítězně zjevuje Pánova sláva (v. 3). Povolání k úplnému obětování se Boží slávě. To byl také život Jana Křtitele.

IZ 49,1-6

Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval mě jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp, ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: „Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.“
Já však jsem pravil: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha.“
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele.
Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh je mou silou.
Řekl mi (tedy): „Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země.“

ŽALM 139

Odpověď: Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně.

Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš, – ty víš, když sedám i když vstávám. – Poznáváš mé myšlenky již zdálky; – ať jdu nebo ležím, ty to určuješ, – všímáš si všech mých cest.
Tys přece stvořil mé ledví, – utkals mě v lůně mé matky. – Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, – úžasná jsou tvoje díla.
Dokonale znáš mou duši, – má podstata ti nezůstala utajena, – když jsem byl tvořen v skrytu, – spřádán v hlubinách země.

2. ČTENÍ

Čtení je vzato z Pavlovy řeči v Antiochii pisidské. Apoštol zdůrazňuje úlohu Jana Křtitele jako předchůdce. Kázal křest pokání a tím připravoval Ježíšův příchod. Každý má v dějinách plnit své poslání. Ježíš, „slovo o spáse“ (v. 26), k němuž je zaměřeno každé poslání, nevpadne do dějin nenadále. Vyžaduje také přispění mnoha hlasů, které by jako Jan Křtitel ukazovaly světu přítomnou spásu otevřeně a se silou nabroušeného meče a zaostřeného šípu

SK 13,22-26

Pavel řekl: „Bůh dal praotcům za krále Davida, o něm vydal pochvalné svědectví: ‚Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.‘ Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: ‚Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.‘
(Bratři a sestry), kteří pocházíte z Abrahámova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse.“

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu. Aleluja.

EVANGELIUM

Úryvek „evangelia o dětství Jana Křtitele“ Lukáš sestavil podobně jako vyprávění o Kristu na základě souběžného schématu: zvěstování, narození, hymny, růst. Do středu staví narození dítěte, které je zcela Božím darem, neboť se narodilo z neplodné matky. Bůh vstoupí do dějin živým slovem, jež se stává tělem v očekávání plného vtělení Syna. Naprostá novost tohoto daru a tohoto slova je doložena také jménem Jan, které vyjadřuje blahodárnou „milost“, jíž Bůh zahrnuje a přetváří svého vyvoleného, takže se stane „Pomilostněným“, milým u Boha i u lidí. Na Boží zjevení v dítěti Janovi a v otci, který se zase stane „člověkem slova“, reaguje společenství bázní, která je úkonem víry, klaněním a chválami. Závěrečná věta: „Vždyť ruka Páně byla s ním“ a další připojená (v. 80) o podivuhodném růstu dítěte připomínají tytéž vlastností, jež se budou plně opakovat u Krista.

LK 1,57-66.80

Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš.
Jeho matka na to řekla: „Ne, ale bude se jmenovat Jan!“
Namítli jí: „Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje.“ Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno.
On si vyžádal tabulku a napsal: „Jeho jméno je Jan.“ Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslišeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: „Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!“
Chlapec rostl a jeho duch sílil. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským národem.

K ZAMYŠLENÍ

K zamyšlení
Lidské a prorocké povolání každého člověka může být dobře vystiženo významem jména Jan, které v hebrejštině znamená současně přetvářející milost Boží a zároveň zář stvoření, povýšeného a proniknutého touto milostí. V každém povolání vstupují na scénu dva hlavní představitelé: Bůh a člověk. Pokud se uzavře přicházející proud milosti, člověk zemře ve své omezenosti a egoismu. Pokud se naopak uzavře lidská vůle vůči Bohu, dar Boží narazí na prázdnotu. Milost a svobodná vůle jsou dvěma póly svatosti.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

25. 6.

Gn 12,1-9

Mt 7,1-5

Komentář: Gn 12,1-9
I mě pozval Hospodin na cestu, která potrvá celý můj život a dovede mě k Němu. Mohu dnes děkovat za to, kam mě až k dnešnímu dni dovedl, za ty, které mi na této cestě daroval, a prosit o sílu a vytrvalost na dalším úseku cesty.

26. 6.

Gn 13,2.5-18

Mt 7,6.12-14

Komentář: Gn 13,2.5-18
Abraham, byť byl starší a měl právo vybrat si jako první, přenechává tuto možnost Lotovi, ten si vybírá – lidsky viděno – lepší zemi a Abrahamovi zbývá horší, on však zůstává svobodný (od vlastnění věcí), zůstává s ním Boží požehnání a on „musí“ dál (v těžších podmínkách) zůstat závislým na Bohu.

27. 6.

Gn 15,1-12.17-18

Mt 7,15-20

Komentář: Gn 15,1-12.17-18
Bůh sám uzavírá s Abrahamem smlouvu, jednostranně se zavazuje splnit všechna svá zaslíbení (potomstva jako na nebi hvězd, …). I nám dal Bůh svého Syna (a s ním i všechno ostatní), bez našich zásluh, bez našeho přičinění…

28. 6.

Gn 16,1-12.15-16

Mt 7,21-29

Komentář: Gn 16,1-12.15-16
Když se dlouho nenaplňují Boží zaslíbení, člověk si hledá vlastní cesty, jak je naplnit – místo trpělivého důvěřování Hospodinu. Tyto cesty však k cíli nevedou a nakonec se stávají člověku překážkou, obtíží na jeho cestě.

29. 6. Slavnost sv. Petra a Pavla

Sk 12,1-11

Mt 16,13-19

Komentář: Mt 16,13-19
„Za koho mě lidé pokládají?“ Na Petrově či Pavlově životě můžeme vidět, za koho oni pokládali Ježíše a jak kvůli tomu žili. Mohou lidé kolem mne vidět, kým je pro mne Ježíš?

30. 6.

Gn 18,1-15

Mt 8,5-17

Komentář: Gn 18,1-15
Tajemný text o setkání s Božími posly (a samotným Hospodinem) ukazuje Abrahamovu otevřenost a pohostinnost vůči příchozím. Jak je tomu u mne?